Chybělo málo a Radim Passer budoval své nemovitostní projekty mimo Českou republiku. Když musel opustit vysokou školu, kde se schovával před vojnou, začal uvažovat o emigraci. To bylo jaro 1989. Kdyby nepřišel listopad 1989, mohla Česká republika ztratit osobnost, která boří hranice podnikání. Nejen unikátností svých projektů, ale především čestným a rovným přístupem. „Je pro mne nemyslitelné obchodovat se zkorumpovanými politiky. Nechci se zpronevěřit vlastním křesťanským zásadám, “ říká Radim Passer, v jehož životě hraje významnou roli víra.
Cesta Radima Passera, který je nyní předsedou představenstva a generálním ředitelem významné ryze české developerské a investiční společnosti Passerinvest Group, začala u fotbalu. „Jako kluk jsem měl sen stát se špičkovým profesionálním fotbalistou. Byla to i svým způsobem možnost, jak nepracovat za totality pro bolševika. To jsem nikdy nechtěl,“ říká Radim Passer.
Prozradil, že sportovní kariéra pro něj skončila na začátku osmdesátých let. „Tuto plánovanou cestu jsem si pokazil sám, a to nevhodnou životosprávou v době, kdy jsem měl přecházet z dorostu mezi muže,“ přiznal se. Poté nastoupil na ČVUT v Praze. Jedním z hlavních důvodů bylo také to, že šlo o způsob, jak se vyhnout vojně. I přes jeho snahu nikdy nepracovat pro bolševika se mu to úplně nepodařilo. Ze školy jej po sedmi letech vyhodili, rodiče jej už dále nechtěli podporovat, proto si začal shánět brigády.
Cestu k podnikání mu otevřel listopad 1989. Ten také zcela převálcoval jeho do té doby časté myšlenky na emigraci. „V té době už jsem věděl, že chci podnikat,“ říká. V devadesátých letech pracoval pro Václava Skalu. Jeho firma, která působila na trhu s nemovitostmi ve Stuttgartu, zakládala pobočku v Praze. „Rok a půl jsem se zde mohl učit, o čem je reálné podnikání. Byla to pro mne ta největší škola. Na konci roku 1991 jsem se osamostatnil a otevřel svou vlastní společnost,“ vypráví Radim Passer.
Již o rok později jako první v republice začal obchodovat s byty a kancelářemi. Koupil dům, který zvelebil, rozdělil na ideální části a rozprodal. „Tehdy zcela chyběla legislativa, takže jsme sami museli vymyslet způsob, jak části domů prodávat,“ vysvětluje developer. Začátky mu také ztěžovalo to, že v době rozjezdu jeho podnikání neexistovaly hypotéky. Přesto se jeho byznys dobře rozjížděl a stával se z něho úspěšný podnikatel.
Pak život Radima Passera zcela obrátila naruby rodinná tragédie. V roce 1998 zemřel jeho prvorozený syn. Jen pár týdnů po narození. V tomto okamžiku mu pomohla víra, vstoupil do Církve adventistů sedmého dne. „Pán Bůh mi změnil soukromý a podnikatelský život,“ přiznává podnikatel, jehož jméno je ve světě byznysu spojováno s nejvýznamnějším projektem BB Centrum v Praze-Michli. To, že je úspěšný ve svém oboru, považuje za dar od Boha.
Křesťanské principy a víra jej doprovází nejen životem a v podnikání, ale i při jeho charitativních aktivitách. Působí jako laický pastor a evangelista, podporuje křesťanské školství. Nezapře se v něm ani bývalý fotbalista, nevynechá snad jediný zápas, kde hraje jeho oblíbený Lionel Messi. Vlastní také jeden z nejrychlejších vozů Bugatti Veyron. „Mám rád rychlost, ale není to něco, co bych musel každý týden vyhledávat,“ říká Radim Passer.
ÚSPĚŠNOST SE HODNOTÍ PODLE TOHO, JESTLI MÁ ČLOVĚK SPOKOJENÝ ŽIVOT
Mluvil poměrně tichým hlasem, ale naprosto přesně formuloval myšlenky. Vyprávěl upřímně a s pokorou, žádnému tématu se nevyhýbal. Jediné, co nás omezovalo, byl čas. Radim Passer začal své investiční a developerské impérium Passerinvest Group budovat v roce 1991. Je důkazem toho, že podnikat se dá bez pobídek a korupce. Nad ním stojí jeho největší pomocník – Bůh. „Nechci se zpronevěřit vlastním křesťanským zásadám, takže jsem prostě na určité typy obchodu dobrovolně rezignoval,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Svět průmyslu Radim Passer.
Chtěl jste se stát podnikatelem již v mládí? Jaký byl váš sen?
Jako kluk jsem měl sen stát se špičkovým profesionálním fotbalistou. I když za bolševika se to tak jasně říct nedalo, protože i vrcholoví sportovci museli být někde zaměstnáni a byli špatně placeni. Tuto plánovanou cestu jsem si pokazil sám, a to nevhodnou životosprávou. To se stalo někdy v letech 1982 až 1983, to mi bylo osmnáct devatenáct let.
Bylo tedy jasné, že se nestanete profesionálním sportovcem. Jak se vyvíjela vaše kariéra dál?
Začal jsem studovat České vysoké učení technické v Praze. Zároveň jsem si ale stále více uvědomoval, že nikdy nechci pracovat pro komunistický režim. Musím přiznat, že na vysokou školu jsem šel jen proto, abych nemusel na dva roky do komunistické armády. I proto jsem si studium všemi možnými způsoby prodlužoval a po sedmi letech jsem nastoupil podruhé do třetího ročníku. To už ale škole došla trpělivost a na jaře 1989 jsem ji musel opustit. Poprvé ve svém životě jsem začal vážně uvažovat o emigraci. Tomuto úmyslu pak zabránil listopad 1989.
Po revoluci se otevřely nové možnosti, pustil jste se hned do podnikání?
Když přišla sametová revoluce, už jsem tušil, že by mne bavilo podnikat. Na začátku roku 1990 jsem se dostal k nemovitostem a začal pracovat pro podnikatele Václava Skalu a jeho úspěšnou nemovitostní firmu, která měla sídlo ve Stuttgartu v Německu. Když zakládal firmu v České republice, nabídl mi možnost pro něj pracovat. Byla to pro mne ta největší škola. Mohl jsem si ověřovat své představy, jak by mohlo fungovat solidní podnikání, i jaké má výhody a úskalí. Na konci roku 1991 jsem se osamostatnil a otevřel svou vlastní společnost.
Byl jste u nás prvním, kdo rozjel na začátku devadesátých let obchodování s byty. Jak jste vyzrál na chybějící legislativu? V té době ještě přece nebyly zákony, které se týkají prodeje bytů do osobního vlastnictví.
Začal jsem tím, co jsem se naučil u pana Skaly. Kupovali jsme činžovní domy, zvelebovali je a pak prodávali. Ty, které neměly atraktivní polohu nebytových prostor, jsme prodávali po jednotlivých bytech. To ještě neexistoval zákon na rozdělení domů na reálné jednotky, tak jsme vymysleli vlastní způsob. Prodávali jsme ideální části domu s přesným popisem, k jaké části objektu se vlastnictví vztahuje. Tímto způsobem jsme se snažili prodávat byty, myslím si, že už na konci roku 1992.
Když porovnáte, jaké bylo podnikání tehdy a jaké je nyní, které období pro vás bylo jednodušší?
Každá ta věc má své pro a proti. Určitě tehdy byly značné nedostatky v mnoha oblastech, které jsou pro nemovitosti důležité. Zejména chybějící legislativa, která je dnes nahrazena, řekněme, dostatečnými zákony. Ty jsou ale v řadě ohledů žel horší než ty, co byly tehdy. Především v oblasti schvalovacích procesů. Což je takový smutný paradox, jako Češi tím vlastně trestáme sami sebe.
A co se týče financování projektů?
Na začátku devadesátých let neexistovala hypotéka. Půjčky měly hodně vysoké úroky, takže financovat dlouhodobě nemovitost bylo v podstatě nemyslitelné. Navíc, bez hypoték se ve větším měřítku byty špatně prodávají. Kupovat je mohli jen ti, kteří na to měli hotovost. A počet lidí, kteří si mohli pořídit byt tehdy a kteří můžou dnes, je úplně jiný. Koupěschopnost byla neporovnatelně menší než v dnešní době. V této oblasti nastal obrovský posun k lepšímu. Tehdejší nezprivatizované české banky nemovitostem nerozuměly a projekty neuměly efektivně financovat.
Ve vašem životě hraje velkou roli víra. Má křesťanská etika šanci na úspěch v odvětví, které zavání korupcí?
Je jasné, že jako křesťan bych nemohl podnikat v jakémkoliv oboru. Těžko bych mohl prodávat alkohol, cigarety nebo podnikat s hracími automaty. V každém případě v našem oboru se podnikat dá. Je jasné, že nemůžete uskutečnit jakýkoliv obchod. Především za časů nejvíce zkorumpovaných politiků bylo v podstatě nemyslitelné jít do obchodu se státem nebo městem, pokud se člověk nechtěl zpronevěřit vlastním křesťanským zásadám. Takže jsme prostě na určité typy obchodů museli dobrovolně rezignovat. Na druhou stranu je pro nás výhodou, že většinu obchodů uzavíráme s velkými nadnárodními korporacemi, které mají v sobě zakotvené etické a morální principy. Nevzpomínám si, že by kdokoliv z jejich představitelů žádal pro sebe nějakou neoprávněnou výhodu.
Ve kterém období se vám podnikalo nejhůře?
Musím zdůraznit, že jsme nikdy neměli špatné zkušenosti s úředníky, naopak s nimi máme velmi dobré vztahy a mnozí z nich fungovali na svých místech velmi dobře. Mnohem horší situace je s komunálními politiky. Situace se navíc ještě zhoršila po vstupu do Evropské unie v roce 2004. Ještě v roce 2006 si část ODS myslela, že si v této zemi může dovolit absolutně všechno, a to trvalo do roku 2010. Pak do politiky začali vstupovat i trochu slušnější jedinci. Nicméně to kyvadlo, které se vychýlilo k megakorupci, nebylo změnitelné ze dne na den. Takže to přetrvává v určitém měřítku dál.
Jak je na tom podle vás Praha a její představitelé?
V roce 2014 se v Praze do komunální politiky dostali částečně i lidé, kteří, když bych to měl nazvat pravými jmény, mají mix komunisticky-fašistického přemýšlení. Myslí si, že by se v některých případech nemělo v naší metropoli stavět už vůbec nic. Takže několik nekompetentních jedinců na klíčových pozicích nyní všem v podstatě vnucuje, jak se město spíše nemá, nežli má rozvíjet. To si myslím, že Prahu totálně blokuje. Uvidíme, co se stane po dalších volbách. Ale teď Praha není schopná pořádně fungovat. Zvláště Zelení nyní hodně negativně ovlivňují její rozvoj a jsou ze své podstaty naprosto nekompatibilní s rozvojem prosperujícího města. Kdyby to mělo přetrvávat, Praha se stane naprosto dekadentním, upadajícím městem.
Vaše podnikání si žádá dlouhodobý výhled. Politici se ale střídají po čtyřech letech. Je to pro vás velká komplikace?
Za čtyři roky, na které volíme komunální politiky, se toho dá udělat opravdu málo. Jedna pražská radní říkala, že kdyby bylo sedmileté období, všem by se pracovalo mnohem lépe, a já s tím souhlasím. Mnozí tradiční politici první rok po volbách neudělají téměř nic, protože se teprve dohadují a nastavují si podmínky. Poslední rok zase neudělají nic, protože už se chystají na další volby a přemýšlejí, jak zase svými lacinými sliby korumpovat voliče. Takže na práci jim zbývají dva roky uprostřed volebního období. Podobně těžké je to ve všech zemích, kde je demokracie ještě mladá. Je to jenom o tom, jak my jako společnost umíme pracovat s demokracií. V České republice je v nás pořád to komunistické myšlení, naše společnost je tím prosáklá. Já termínem bolševik v podstatě označuji všechno, co odporuje zdravému lidskému rozumu.
To chce určitě obrovskou trpělivost. Jaké další vlastnosti by ještě měl mít úspěšný developer?
Trpělivost musí být v této oblasti až mimořádná, protože jsou projekty, které od prvního záměru k realizaci trvají deset až patnáct let. Což si myslím, že už jsou násobky toho, kolik času by to mělo být. Další vlastností by měla být ochota nést rizika a být kompetentní v oboru. Pokud člověk není kompetentní, do podnikání by neměl vstupovat. No a pak je to ochota stále se učit. Cyklus našeho oboru podnikání týkající se komerčních prostor je řádově pětadvacet let. Na začátku se učíte, jak se vůbec projekty spouštějí, jak se nějaká budova může dokončit a pronajmout, potom jaké to je, když se budova provozuje. A když je objekt deset až patnáct let v provozu, tak je pak velice zajímavé zjišťovat, co je potřeba s ním dělat, aby si udržel svůj nejvyšší standard. Aby zde špičkoví nájemníci chtěli setrvávat nebo aby byli ochotní přijít další a noví. Čili ten cyklus, tak aby byl dlouhodobě poučný, trvá v podstatě minimálně polovinu profesního života.
Začínali jste s prodejem bytů na Vinohradech, pak se vaše aktivity přenesly na BB Centrum. Vybírali jste si lokalitu Baarova – Brumlovka cíleně?
Za to, že jsme si pro BB Centrum vybrali tuto lokalitu, vděčím svému tatínkovi. Někdy kolem roku 1992 objevil v Praze 4 pozemky, které byly součástí privatizace státního podniku Pražská stavební obnova. A tatínek, aniž by komukoliv musel dát jedinou korunu, v této privatizaci uspěl. Ale zjistil, že firma byla v hrozně špatném stavu, a vzhledem k tomu, že naši rodiče ručili v této transakci veškerým svým majetkem, po necelém roce jsme se domluvili, že ty pozemky od nich koupíme a zbavíme je tak dluhu. Tehdy to pro nás bylo velké riziko. Do té doby jsme si pořídili nejdražší nemovitost za 15 milionů korun a teď jsme koupili pozemky v desetkrát vyšší hodnotě. Museli jsme se hodně zadlužit, úrokové sazby navíc byly v té době velmi vysoké. Bylo nesmírně důležité, že jsme přečkali následující období několika let – od projektu přes územní rozhodnutí a stavební povolení až po zahájení výstavby první budovy, což bylo v roce 1996.
Rezidenční projekt Baarova a Baarův park v BB Centru
foto: Passerinvest
Váš tatínek podnikal ve stejném oboru jako vy? Předával vám nějaké zkušenosti?
Nikdy jsem nechtěl mít svou vlastní stavební firmu, to naopak lákalo mého tatínka. S podnikáním začínal ještě za komunismu. Měl elektroinstalační firmu, která fungovala na základně družstevního podnikání již v závěru osmdesátých let minulého století. Po revoluci si přál podnikání rozšířit a mít stavební firmu. Nicméně velmi brzy zjistil, jaká to má úskalí. Navíc mu již bylo přes šedesát let. Je něco jiného, když revoluce přijde na konci profesního života člověka, nebo v ideálním čase, což byl můj případ. Mně bylo 26 let.
Měl jste nějaký vzor ve svých začátcích?
Vždycky jsem měl velký respekt k lidem, kteří z ničeho dokázali něco vybudovat, ať už to bylo v jakémkoliv oboru, včetně sportu. Vnímal jsem, že na cestě k úspěchu vždycky musí být nejenom talent a kompetentnost, ale obrovsky důležité je vlastní úsilí. To, co člověk je ochoten ze sebe vydat.
BB Centrum zaujímá dvacet hektarů plochy, sedmnáct budov, nabízí zázemí pro patnáct tisíc lidí. Jak moc se ještě rozroste?
V BB Centru jsme dosud proinvestovali přes 15 miliard korun. Nyní dokončujeme jednu z neziskových etap, což je další budova pro křesťanskou školu Elijáš. Pak bude zbývat dalších sedm etap. Mezi ně patří tři administrativní objekty, tři rezidenční projekty, zbývajících devadesát procent parku Brumlovka a muzeum Bible. V konečné fázi by BB Centrum mělo disponovat asi 430 tisíci metry čtverečními prostor, přitom dnes je zhruba na 250 tisících. Celková investice by měla dosáhnout přibližně 28 miliard korun. Je to vlastně projekt na celý profesní život. Hodně pracujeme s veřejným prostorem. Zajímavostí BB Centra je i to, že z dosavadních 15 miliard jsme více než 1,5 miliardy investovali do projektů a aktivit, které mají neziskový charakter. Není to jen křesťanská škola a školka Elijáš či modlitebna Církve adventistů sedmého dne nebo potřebná veřejná infrastruktura, ale jsou tu i parky, střešní zahrady či sportovní centrum Balance Club Brumlovka. Teď budujeme malý atletický stadion vedle zmíněné nové školní budovy.
V Praze-Michli jste postavil malé městečko, které si žije vlastním životem, jsou zde obchody, restaurace, nejrůznější služby a zajištěná doprava. Kolik pracovních míst zde ještě vznikne?
Dnes má BB Centrum zhruba pětadvacet možností, kde se člověk může najíst, zajít si do kavárny či do cukrárny. Máme samozřejmě v plánu, aby se tyto služby rozvíjely i dál. V kancelářských prostorách je místo pro zhruba patnáct tisíc lidí, do budoucna by jich tu mělo být dalších sedm až osm tisíc. Takže dohromady to bude městečko, kam bude jezdit do práce každý den něco mezi dvaceti a pětadvaceti tisíci lidmi a kde bude dalších zhruba tisíc pracovních příležitostí v nejrůznějších službách a obchodech.
Neschází v tom výčtu třeba hotel či jiná možnost ubytování?
O hotelu jsme vážně uvažovali, ale projekt pro nás vycházel velice špatně a nesvobodně. Nakonec jsme se rozhodli jít cestou nájemního bydlení a vybudujeme zde bytový dům pro dlouhodobé i krátkodobé pronájmy. Ty krátkodobé budou nabízet služby podobné hotelovým. Přiznávám, že to bude další nezisková etapa, která by si provozně měla na sebe vydělat, ale investovaný vlastní kapitál bude v tomto projektu zmražen na dlouhou dobu.
Dá se vůbec někdy říct „mám hotovo“?
Určitě ano. Někdy na přelomu let 2026 a 2027 by BB Centrum mohlo být dokončeno, za předpokladu, že věci v Praze půjdou normálním způsobem kupředu. Ale ani poté, dá-li Bůh, se do podnikatelského důchodu nebudu chystat.
Jakmile však BB Centrum dokončíte, nejstarší budovy již budou volat po modernizaci.
Dnes už můžeme pozorovat i to, jaký je rozdíl mezi budovami, které byly dokončeny do roku 2002 a po něm. V kancelářských komplexech je klíčová výměna vzduchu. Novější stavby již mají výměnu vzduchu vhodnou i pro současnou dobu. V jejich případě tedy budeme jen vhodným způsobem modernizovat jejich vzhled. Horší je to se staršími objekty, které vyrůstaly v prvních letech, kdy ještě platily jiné normy. U nich jsme také kromě první budovy realizovali, místo kamene, skla či jiných dlouhodobě stabilních obkladů, omítané fasády. Ty po patnácti letech již nevypadají pěkně. Takže v těchto případech to jsou již mnohem závažnější rekonstrukce. Je to pro nás i velké poučení v tom, že pokud se něco v dostatečně dobré kvalitě a standardu neudělá hned, tak to vždycky doběhne vás či vaše nástupce.
Plánujete, že BB Centrum zůstane ve vašem majetku a zároveň budovy, které nevlastníte, budete chtít koupit zpět?
V minulosti jsme prodali devět kancelářských budov. V roce 2013 jsem strávil tři dny na modlitbách a půstu, prosil jsem Pána Boha, aby mi ukázal další cestu našeho podnikání. Na závěr těch tří dnů jsem začal vnímat, že místo toho, abychom dál prodávali, bychom měli kupovat zpět to, co jsme v minulosti prodali. Nyní z těch devíti budov dokončujeme akvizici šesté a předpokládám, že v horizontu jednoho či dvou let se nám podaří koupit ještě další jednu až dvě budovy. Není nezbytné, abychom usilovali o zpětnou koupi budovy, kde je centrála ČEZu. Je postavená v tak dostatečné kvalitě, že není potřeba na ní něco vylepšovat. Cíl tohoto snažení je jasný. Pokud bychom se o budovy dobře nestarali, BB Centrum by postupně ztrácelo na své reputaci, což by celému projektu uškodilo. My jsme navíc investorem s přidanou hodnotou, takže zpětné odkupy se ukazují už nyní jako dobrá investice.
Budoucnost firmy spojujete hlavně s naší metropolí, nebo zvažujete projekty i za hranicí Prahy?
Vlastníme krásný objekt v Nové Karolině v Ostravě. Do tohoto projektu, který v samotném srdci Ostravy řešil využití nepěkného brownfieldu, jsme vstoupili v době recese, v roce 2008. Dokončen byl v roce 2013 a vyžadoval a vyžaduje obrovské úsilí a nezdolnou trpělivost. Teprve za poslední rok a půl jsme za naši dlouhodobou práci odměňováni. Tento mimořádný dům se daří naplňovat kvalitními nájemci. Je možné, že se v tomto roce začneme zabývat jeho prodejem. Co se týká kancelářských budov, tak si myslím, že kromě Prahy se dá v této oblasti podnikat trochu v Brně a ještě méně v Ostravě. A to je tak všechno. Takže z tohoto úhlu pohledu nás Ostrava poučila a momentálně se budeme zaměřovat především na Prahu 4, kde je naše BB Centrum.
Chystáte nové projekty v Praze mimo BB Centrum?
V pražských Roztylech připravujeme projekt centra, které bude takové čtvrtinové až třetinové BB Centrum z hlediska velikosti. Jsme ve fázi dokončování akvizic, máme zde koupené již některé pozemky. Přes deset let zde řešíme dílčí drobnou změnu územního plánu. To jsou všechno věci, které snad už dobíhají ke zdárnému konci. Oblast mezi Roztyly a BB Centrem, do která spadá Kačerov a Budějovická, bychom také rádi rozvíjeli a přispěli k tomu, aby se Praha 4 stávala důstojnějším místem pro život.
A zahraničí připadá v úvahu?
V tuto chvíli ne. Mám svou práci rád, ale nechci, aby mne pohltila natolik, abych neměl čas na rodinu. Také sloužím jako laický pastor a evangelista a snažím se rozdělovat čas mezi tři svoje hlavní aktivity, kterými je rodina, práce a služba Pánu Bohu. Myslím si, že pokud bychom se pustili v nějakém větším měřítku do zahraničních projektů, pracovní čas by asi převažoval způsobem, který bych nechtěl dopustit.
Jak se díváte na Prahu?
Díky našim předkům je Praha úžasné město. Karel IV. byl dost možná největším „developerem“ v dějinách Prahy, který stanovil její hranice na 500 let dopředu. A samozřejmě za bolševika a částečně i po revoluci se nám toho především díky politikům podařilo spoustu pokazit. Naštěstí ne tak, aby Praha přestala být jedním z nejhezčích měst světa. Velká část světaznalých lidí ji zařadí mezi jedno z pěti nejkrásnějších světových měst. Myslím si, že po revoluci zde vznikla celá řada zajímavých a pěkných projektů, které k tomu určitě i přispěly.
Zatím o Praze mluvíte v superlativech. Jaké jsou její největší nedostatky?
Má samozřejmě i svá úskalí. Je tu naprosto nedostatečná dopravní infrastruktura, chybí dokončení vnitřního i vnějšího okruhu. Česká republika, stejně jako Praha, má nedokončenou infrastrukturu, kterou plánoval ještě bolševik, a to je naprosto tristní, vzhledem k tomu, že je již 28 let po revoluci. V Praze chybějí nové trasy metra, které by se nemusely nutně potkávat a křížit jen v centru.
Nová linka metra? Jak by měla vypadat její trasa?
Námi navržené metro E by vytvořilo okružní trasu vedoucí od Prahy 10 přes Michli, Budějovickou, Podolí, Smíchov, Dejvice, Troju, Bohnice a pak okruhem zpět na Pankrác, kde by se napojilo „éčko“ na trasu D. Podobně navrhujeme i dostavbu dálniční infrastruktury, samozřejmě včetně vysokorychlostních železnic.
Zmínil jste se, že Praze, potažmo Česku schází dopravní infrastruktura. Nemáte chuť se pustit i do dopravních staveb?
Máme chuť dopravní projekty iniciovat a stát se tím, kdo dá věci do pohybu, ale určitě není předmětem našeho podnikání, abychom realizovali dopravní infrastrukturu. Trošku s nadsázkou řeknu, že kdyby se nikdo nenašel, tak bychom byli schopni to s někým udělat i zajistit financování. Na druhou stranu si myslím, že těch, kteří by rádi tyto zakázky realizovali, je na trhu dostatek. Dopravní infrastrukturu tedy neřeším podnikatelsky, ale jako občan této země, který má zájem na tom, aby se jeho země rozvíjela a aby se životní úroveň našich obyvatel přibližovala západní Evropě, a ne se od ní vzdalovala.
Co naší metropoli ještě chybí kromě dopravní infrastruktury?
Praha je jedno z nejrozvolněnějších měst vůbec, což je nesmyslné a nelogické a přináší to zbytečnou finanční zátěž z hlediska školství či veřejné dopravy. Problémy to přináší i živnostníkům. Mají horší podmínky pro podnikání, protože hustota osídlení je příliš nízká. Praha by se potřebovala zahušťovat zevnitř, aniž by musela jít za své stávající hranice. Naši politici by Prahu měli plánovat přinejmenším pro dva miliony obyvatel a Českou republiku pro 15 milionů lidí. To je realita současného života.
Jaké jsou podle vás nové trendy ve stavebních technologiích, v čem vám jejich vývoj může pomoci?
Jsem komerční developer se zaměřením na kanceláře, takže je to o flexibilitě. Domy musejí být stavěny tak, aby byly flexibilní a uměly reagovat na požadavky doby, abychom mohli vyhovět firmám, které preferují halové nebo individuální kanceláře, a abychom prostory mohli jednoduše měnit.
A co nové materiály? Jaký je váš nejoblíbenější?
Administrativní budovy častokrát vytvářejí tu nejzajímavější architekturu světových velkoměst a metropolí. Myslím si, že sklo k tomu neodmyslitelně patří, obzvláště pokud se jedná o vysoké budovy. Také se mi líbí kámen či různé druhy přírodních materiálů. Na významnější administrativní budovy rozhodně nepatří omítané fasády. V prvních našich etapách se nám je „podařilo“ zrealizovat a nyní to měníme.
Zaměstnanci, to je nejcennější zdroj každé společnosti. Jak se u vás mají vaši lidé?
Jsme si vědomi toho, že lidé jsou nejcennějším kapitálem firmy. Proto se snažíme, abychom jim vytvářeli příjemné prostředí, pracujeme také na tom, abychom měli co nejstabilnější tým. Preferuji spolupracovníky, kteří jsou ve společnosti deset a více let, než takové, kteří každých pět let potřebují takzvaně nové výzvy. Máme celou řadu takto zkušených zaměstnanců na klíčových seniorních pozicích. Za to jsem Pánu Bohu vděčný. Snažíme se, aby lidé u nás měli platy, které jsou na trhu srovnatelné. Pracují v prostředí, kde se neintrikuje a nechováme se pokrytecky. Naši zaměstnanci mají čtrnáct platů a občas i další zajímavé bonusy. Mají přístup k výuce angličtiny, k nejrůznějším kurzům, které potřebují pro svou profesi. Mnohokrát jsme uskutečnili zajímavé firemní dovolené na exotických místech. Našlo by se toho více.
Jak si vybíráte své nejbližší spolupracovníky? Někde zaznělo, že si je vybíráte na kolenou, je to pravda?
Je to o křesťanském přístupu. Vlastníkem všeho je Pán Bůh. Patřím mu nejen já jako osoba, ale i všechno mé vlastnictví, takže i má firma. Máme po těch dvaceti letech, co jsem uvěřil v Pána Ježíše Krista, krásné zkušenosti s přijímáním nových lidí. Když se rozhoduji, modlím se, abychom přijali člověka, který bude vybrán podle Boží vůle, a ne podle našeho nedokonalého lidského úsudku. O tom, že je to tak dobře, svědčí i dobrá atmosféra ve firmě a naši lidé, byť pětaosmdesát procent z nich se nepovažuje za křesťany, jsou dobří nejen po profesní stránce, ale i té morální. To je obrovským plusem našeho kolektivu.
V BB Centru jste vybudovali mateřskou, základní a střední školu, uvažujete také o vysoké škole?
Po pravdě řečeno, tady necítím, že jsem kompetentní pouštět se do podobného projektu. Školství, za kterým minimálně sponzorsky stojíme, má především souvislost s křesťanstvím. Vnímám, že když člověk vyrůstá s určitými morálními hodnotami, můžou mu pomoct při vstupu do života. Můžou mu pomoct k tomu, aby měl pevná pravidla, která v něm budou zakotvena, a nebudou s ním cloumat ze strany na stranu. Chceme zkrátka napomáhat k tomu, aby díky křesťansky zaměřeným školám mohli vyrůstat morálně zdraví jedinci. Není cílem těchto zařízení vychovávat lidi s ostrými lokty, to určitě ne. Úspěšnost se nehodnotí podle stavu bankovního konta, ale podle toho, jestli je člověk schopen žít spokojeným životem.
Před patnácti lety jste založil společnost Maranatha, která pomáhá potřebným. Na co kladete důraz v charitativní oblasti?
Hlavním posláním Maranathy je, řečeno křesťanskou terminologií, pomáhat lidem na cestě k věčnému životu a k Pánu Bohu. To je naprosto nosný prvek. A k tomu patří vzdělání. Člověk těžko může milovat Pána Boha a důvěřovat mu, pokud nezná Bibli. A vlastně i studium Bible je studium na celý život. Proto dlouhodobě podporujeme křesťanské školství, ať už u nás doma, nebo třeba v Bangladéši. Děti z různých rodin, nejen z křesťanských, ale i muslimských nebo hinduistických mohou studovat na křesťanských školách, které podporujeme. Výukou na nich prošlo přibližně patnáct set dětí. Ty pak mají daleko větší šanci získat v životě lepší uplatnění i vztah k Pánu Bohu. Maranatha svou činností od roku 2002 oslovila evangeliem stovky tisíc lidí ve více než padesáti zemích celého světa. Za to jsem Pánu Bohu nesmírně vděčný.
Jaké rozhodnutí považujete za své nejlepší v životě?
Tak to je zcela bezkonkurenční. Mé nejlepší rozhodnutí bylo přijetí Ježíše Krista jako Pána svého života.
Soňa Singerová, foto: Luděk Krušinský
