Globalizace není nic nového. Její první vlna probíhala už před první světovou válkou. Souvisela s vynálezy typu železnice, parolodě nebo telegraf, které usnadnily obchod se zbožím a pohyb kapitálu či pracovní síly. Třeba pokles zemědělských cen, který díky ní tehdy nastal, vítali spotřebitelé, jelikož jim zlevnil chleba, ale zemědělci tak nadšení nebyli. Staré pořádky, na něž byli zvyklí, vzaly za své. Globalizace verze 1.0 mnoha lidem svědčila, mnozí jiní si ale ekonomicky pohoršili. Tito druzí se začasté postupně politicky radikalizovali. Zalíbila se jim pak buď myšlenka upřednostnění sociální reformy před mezinárodní ekonomikou, s níž je oslovili komunisté, nebo naopak hledali spásu v nacionalismu, jak jim jej nabídli nacisté. Jak nacismus, tak komunismus měl společného nepřítele, jehož kritikou se však oba směry vyprofilovaly a získaly na (destruktivním) vlivu – globalizaci 1.0.
I současná globalizace, verze 2.0, polarizuje a radikalizuje. Má totiž opět své vítěze a poražené. Mezi ty první patří Čína či manažeři a zaměstnanci multinárodnostních korporací, kterým se díky globalizaci mocně zvětšil trh, na němž působí. Vítězi jsou také politici a úředníci mezinárodních institucí, jako je Mezinárodní měnový fond či Evropská unie. S šéfy korporací vytvářejí zájmový propletenec, který přes občasné vzájemné žaloby drží při sobě. Po opuštění veřejné sféry často míří právě do vrchního patra některé z korporací. Vznikají tak mnohdy paradoxní situace. Například exšéf Evropské komise José Manuel Barroso, někdejší maoista, dnes figuruje ve sboru mezinárodních poradců ikony Wall Streetu, banky Goldman Sachs. Možná jen změnil světonázor, možná je to korupce. Vždyť ta nemusí mít vždy jen podobu milionů v krabici od vína, lze ji realizovat „elegantněji“. Lidé jako Barroso v každém případě patří mezi jasné vítěze globalizace 2.0.
To takového Donalda Trumpa by v žádné z vrcholných korporací nezaměstnali ani jako uklízeče záchodků. Pro korporátní svět totiž znamená závažnou hrozbu. Ostatně to, že jej v kampani nepodpořila žádná ze sta největších amerických korporací, není náhoda. Náhoda není ani to, že je Trump klíčovými světovými médii vykreslován jako tlučhuba a klaun. Tato média jsou zpravidla buď korporacemi vlastněna, nebo v nich korporace zhusta inzerují. Nebezpečný je Trump korporacím proto, že svou rétorikou mobilizuje lidi, kteří se cítí být globalizací 2.0 zrazeni a udoláni. Pokud by tento politický proud získal trvaleji na síle, přijde postupně o svůj vliv zmíněný zájmový propletenec mezinárodních institucí a korporací, který dnes představuje hlavního hybatele globalizace. Hrozilo by tříštění trhů a ztráta nemalé části zisku.
Zatím takový vývoj, zdá se alespoň v USA, nehrozí. To je dáno jednak tím, že antitrumpovské síly jsou nesmírně mocné – jak finančně, tak mediálně –, tak tím, že Trump sám zatím ve svém prezidentském snažení škobrtá, neplní předvolební sliby, působí nekonzistentně a hlavně nedokáže sjednocovat. Má to ztížené jen těsným volebním vítězstvím a o to silnější opozicí, avšak jen na ně se vymlouvat nemůže.
Nicméně Trump není sám. Co takový Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán? Těžko najdeme politické lídry Západu, kteří jsou pod tvrdší palbou kritiky mainstreamových médií. Polsko, Maďarsko a USA však pojí ještě něco. Jedná se o tři země ekonomicky vyspělého Západu, jejichž řadový občan měl v uplynulých zhruba dvou desetiletích vůbec nejméně z růstu bohatství své domoviny. Plyne to z dat sborníku International Productivity Monitor, který nedávno vydala OECD. Řadový Polák, Maďar a Američan zkrátka od půle 90. let bohatnou ze všech řadových občanů Západu nejméně v porovnání s růstem bohatství, jež je v jejich zemi vytvářeno. Průměrný roční reálný mediánový výdělek totiž v Polsku, Maďarsku a USA nejznatelněji zaostává za průměrným ročním růstem produktivity, tedy bohatství.
Daný nesoulad nelze svádět jen na globalizaci 2.0. Je ale zřejmé, že právě ona se nakonec stane trnem v oku těm, kteří ekonomicky stále výrazněji zaostávají. V Polsku, Maďarsku a USA je takových lidí relativně více než jinde na Západě. Nepřekvapí tedy, že právě tam se nejdříve dostali k moci politici, kteří slibují onen trn z oka vytáhnout. Politici, kteří na Západě zavádějí dikci a manýry takzvaného nového nacionalismu, jak o něm hovoří Anatol Lieven, profesor Georgetownské univerzity.
Nový nacionalismus znamená osudovou hrozbu pro liberální internacionalismus, jenž se měl ruku v ruce s globalizací 2.0 stát dominujícím světovým řádem. Ale nestal. Globalizace totiž zklamala kritickou masu západních voličů. A vzhledem k ekonomickým projevům, které s ní souvisejí, zřejmě zklame mnohé další. Růst politické polarizace Západu tak bohužel není u konce.
Lukáš Kovanda
hlavní ekonom společnosti Cyrrus
