Již deset let je život Leona Jakimiče balancováním na tenké hraně mezi kreativitou, avantgardou a volnomyšlenkářstvím na straně jedné a precizností, přesností a disciplínou na straně druhé; mezi věrností tradičnímu řemeslu s tisíciletou tradicí a pokušením nejmodernějších technologií dvacátého prvního století; mezi rychlostí, která umožňuje firmě přežít a růst a nezbytnou potřebou mít neustále vše pod kontrolou. V nelehké rovnováze těchto protikladných sil našel recept na celosvětový úspěch. Nadčasové a nesmrtelné světelné instalace Lasvitu dnes najdete v nejluxusnějších hotelích, nejbohatších kasinech, nejokázalejších jachtách. Po autentických předmětech z křehkého skla s příběhem touží na všech světových kontinentech, ve všech prestižních destinacích. Firma spolupracuje s věhlasnými umělci jak domácími, tak zahraničními a neklade si za cíl nic menšího, než skrze své umělecké předměty udělat dnešní uspěchaný svět krásnějším místem pro život a trochu nás zpomalit. A tak skoro překvapí, když Leon Jakimič řekne: „Vlastně jsme ještě pořádně ani nezačali, teprve se to rozjíždí…“
Jak je možné, že kluk, který se narodí do jednotné estetiky socialistického realismu, dospívá v prostředí divokého postkomunistického konzumu a později studuje v Americe, která je synonymem plastových trendů, uspěje ve světové konkurenci a stane se uznávanou ikonou, která vytváří umělecké směry ve skleněných plastikách?
To, že se můj život bude patrně pohybovat kolem skla, bylo jasné od okamžiku, kdy kvůli mému zranění vyhasly naděje na profesionální dráhu sportovce. Díky tenisovému stipendiu jsem ale vystudoval vysokou školu v Americe, po jejíž návštěvě jsem toužil od dětství, zároveň jsem ale věděl, že se jednou vrátím domů. Cesta ke sklu byla nasnadě – oba moji rodiče tenkrát pracovali ve Skloexportu, prarodiče měli vztah k tradiční řemeslné výrobě. Už během studia jsem o prázdninách začal pracovat v severočeské Preciose, kde jsem pak zůstal šest, resp. sedm let…
Firemní kultura v Preciose nebyla ale to, co jsem hledal. Navíc jsem chtěl mít možnost daleko více ovlivňovat strategii firmy, budovat její značku, což se tenkrát v Preciose nesetkalo s porozuměním. Cítil jsem frustraci.
Proč jste založil Lasvit?
Měl jsem jasnou vizi a plán. Chtěl jsem propojit sklo s architekturou, uměním, umělci, posunout se z výroby nápojového skla do jeho čistě estetické role. Toužil jsem, aby naše sklo lidi naladilo, upravilo prostor, vyprávělo příběh.
Lasvit jsem založil v době, kdy jsem již žil v Hongkongu a začátky ve dvou (Aleš Stýblo, pozn. redakce) s omezenými zdroji nebyly jednoduché. A to navíc všechno v době, kdy západním světem hýbala hospodářská krize, sklářství neprocházelo právě šťastným obdobím. Většina mých známých si tenkrát klepala na hlavu, že v době, kdy nejsou rozpočty ani na základní věci, zakládám firmu, která bude vyrábět jen to, co nikdo vlastně nepotřebuje.
Já jsem ale věřil, že když někdo něco dělá s vášní a nadšením, naplno, obklopí se dobrými lidmi, se kterými si rozumí a mají společnou a jasnou vizi, dá se kdykoli, bez ohledu na ekonomickou situaci a její vývoj, založit fungující firma.
Spousta věcí v dnešním světě nás stresuje, jsme obklopeni technologiemi, kterých je čím dál víc, a naše mozky to již nejsou schopné stíhat. Každý den přijde nový vynález, posun, to, co jsme se včera naučili, dnes již neplatí. Věřím, že krásné věci ze skla nás můžou trochu zpomalit, uklidnit, a tím pádem nám zpříjemnit život. Toto všechno jsem si ale vlastně uvědomil až za působení v Lasvitu ve spolupráci se svou sestřenicí Denisou Myškovou, která navrhla grafický koncept firmy, naší první uměleckou designérkou Jitkou Skuhravou, která nás velmi ovlivnila a jsem jí za to vděčný, a uměleckým ředitelem Maximem Velčovským – se všemi jsem se dovzdělával po esteticko-umělecké stránce.
Hned na začátku jsme naplánovali jasné ukazatele, jak číselné, tak i estetické. Můj ambiciózní plán byl dosáhnout obratu padesát milionů dolarů během prvních pěti let, což se nakonec podařilo až nyní, po deseti letech. Jasně jsme si definovali autentické, přírodní materiály, se kterými budeme pracovat – sklo jako dominantní materiál, kov, dřevo, kámen – materiály, které pochází z této země, z této půdy. Pro mě je autenticita a luxus jedno slovo – když je něco autentického, tedy spojeného s konkrétním místem, časem, lidmi, zasazeného do dobového kontextu, tak je to vlastně luxusní a nemusí to být nesmyslně drahé, zlaté nebo diamantové. Luxus je primárně o autenticitě.
Jak se firma v počátcích vyvíjela?
Bespoke, tedy na zakázku vyráběné umělecké předměty, dnes tvoří 90 procent celkového objemu produkce, ač jsme si v počátcích mysleli, že budeme vyrábět více klasických lustrů. Zároveň jsem již od počátku věděl, že kromě jednotlivých originálních zakázek chci dělat i něco standardního, opakovatelného, ikonického – něco, co jednou vejde do učebnic designu, něco, co tu ještě není. Firem, co dělají svítidla, jsou tisíce, ale co tu chybělo, byla umělecká díla, která svítí. Kolekce Lasvitu tedy nakonec vznikla tak, že jsme umělecké plastiky zmenšili a technologicky předělali do podoby, ve které se dají vyrábět sériově. Pořád v sobě mají ale přidanou hodnotu uměleckého díla, jsou to svítidla, která si lidé nechají po desetiletí, budou se dědit z generace na generaci, mají trvalou hodnotu. Nyní kolekce tvoří 10 procent produkce, výhledově až 30 procent.
Na co jste za těch posledních deset let nejvíce hrdý?
Jsme pracovně tak maximálně v prvních pěti procentech – je stále tolik prostoru, kam jít. Ještě jsme vlastně pořádně ani nezačali, teprve se to rozjíždí. Rosteme každý rok, ale ne pro růst samotný, ale protože chceme mít vliv a moc inspirovat skrze krásné věci.
Jsem hrdý na své kolegy, kteří jsou úžasní lidé, na to, že Lasvit je spojovaný s Českou republikou celosvětově. Jsme vlastně jakýmisi vyslanci Česka do světa, pomáháme imagi naší země jako země kulturní, řemeslné, s designovou tradicí, se spoustou mladých kreativních lidí. Jsme tradičním výrobcem, který se nevyhýbá technologii – právě naopak, spousta našich instalací má sofistikované nasvícení, děláme audiovizuální, pohyblivé projekty.
Nyní dokonce natáčíme i film o Lasvitu, který bude promítaný v říjnu v Miláně na pátém ročníku Festivalu designového filmu. Film bude v hlavní soutěži a bude popisovat můj příběh. Ústředním mottem je, jak se z neúspěšného tenisty stal zachránce českého sklářství. Snad to nezní moc namyšleně…
Na jakých trzích se vám daří, jaké chcete získat?
Nejdříve jsme se logicky zaměřili na Asii, protože jsem již v té době žil v Hongkongu. Potom byl jasnou volbou Střední východ kvůli potenciálu – hodně se stavělo v Dubaji a Abú Dhabí, pak jsme se dostali domů na evropský trh, úspěchy máme i na vyspělém trhu, jakým je Amerika, která v současnosti roste, s notnou dávkou odvahy se chceme vydat i na dobrodružné africké trhy. Dalším velkým trhem, byť v současné době komplikovaným, je pochopitelně i Rusko, kde po zavedení sankcí klesly obraty z deseti na pět procent z globálního obratu. Podařil se nám ale i „kasaštyk“ a dostali jsme se do nejkonzervativnější země světa, do Japonska, které má tradičně silný vztah spíše k dřevěným a kamenným věcem, historicky i kvůli častému zemětřesení. Propojením Lasvitu a japonského architekta Kengo Kumy, který je autorem např. olympijského stadionu, se Japonsko jako trh probudilo.
Najít ale talentované obchodníky, kteří se vše rychle naučí a mohou pracovat samostatně, nebylo jednoduché. Dnes máme po světě sedm obchodních ředitelů a 42 obchodníků. V Lasvitu jsme jedineční i v tom, že si všechno děláme in house – od zpracování surového skla přes design, konstrukci, elektro, výrobu kovu, montáž, dopravu, obchod i marketing.
Jaké máte plány do budoucna?
Mým cílem je, aby firma fungovala i beze mě, chci se upozadit v roli day-to-day, nechci řešit provozní věci. Ono řízení firmy není žádná rocket science – je to kombinace zkušeností, znalostí a lidské empatie. Chceme být vnímáni i jako B2C výrobce, nejen jako autoři originálních B2B světelných instalací. Naopak se tedy chci maximálně věnovat B2C byznysu, tzn. dostat autentické finální výrobky přímo k zákazníkovi – vázy, mísy, monstra (Sběratelská kolekce příšer, skrze které se umělci, např. světoznámý architekt Alessandro Mendini, budou vyjadřovat. Představeni světu budou v dubnu 2018 v italském Miláně.), šperky, parfémy. V New Yorku už máme otevřený obchod i pro veřejnost. Do pěti let chceme být vidět na prestižních adresách v New Yorku, Londýně, Paříži, Praze, Moskvě…
Nebojíte se, že podobně jako v kolébce sklářské výroby, v Itálii, dojde postupně k jejímu úpadku, protože nebudou řemeslníci, kteří by práci starých sklářů předali dalším generacím?
Ve světě nejmodernějších technologií, 3D tiskáren, autonomních aut a umělé inteligence nebude lidská práce svou definicí nikdy zastaralá. Věřím, že čím více nás technologie obklopí, tím větší bude poptávka po řemeslu.
V tuto chvíli máme již hotový projekt kampusu (LCC – Lasvit Craftsmanship Campus), který se stane centrem řemesla pro celý svět. Postavíme jej někde v oblasti kolem Nového Boru. V jeho sklárnách, kovovýrobě, uměleckých dílnách se dřevem, kamenem a dalšími přírodními materiály budou mít místo jak amatéři, tak studenti.
Budeme nabízet prostor i pro umělce z celého světa, kteří budou mít hrazené ubytování, stravu, materiál, a výměnou nám pak zanechají část svých děl pro naše muzeum. Tradice sklářské řemeslné výroby v oblasti severních Čech je celosvětově naprosto unikátní a my ji musíme zachovat.
BOHEMIAN PERFECTION
S Leonem Jakimičem jsem se k rozhovoru setkala trochu příznačně v holešovickém Holportu – továrně na design, kde má jeho společnost Lasvit své zázemí. Silueta komína dnes citlivě zrekonstruované industriální budovy mi nebyla cizí – v Holešovicích jsem se narodila, v této ulici vyrůstala. Znám tu každý kámen, každou dlažební kostku. Přistihla jsem se při neuvěřitelně komfortním pocitu: zde mě nemůže nic překvapit.
Vstoupila jsem do prostoru, kde sídlí Lasvit. Použít slovo kancelář by bylo v kontextu bohémsky zrekonstruovaného podkroví s vysokými stropy, plného přírodního materiálu a překvapujícího svou členitostí přinejmenším nepatřičné. Nečekaně jsem se ocitla v lyrické iluzi skleněného světa, který s tím známým tam dole, na ulici, mezi spěchajícími lidmi, rychlými auty a tramvajemi, které pamatuji z dětství, neměl nic společného. V konstrastu harmonie prostoru tady nahoře působil prudce a nevyrovnaně. Všechno se na chvíli zpomalilo. Jen těžko bych popsala pocity z uměleckých děl, která mi v tu chvíli visela nad hlavou – Frozen a Memento Mori od Maxima Velčovského, „And why not!“ Reného Roubíčka, Empress Jakuba Berdycha, Lollipop Borise Klimka, Praha Stanislava Libenského, Growing vases ateliéru Nendo a mnohá další. Mistrně sestavený tým solitérů.
A pak tu bylo ještě něco, co se nedalo uchopit a co jsem pochopila až během rozhovoru s Leonem, pro kterého je firemní kultura víc než firemní strategie. Pohoda a úsměvy jako poznávací znamení. Motivovaní kreativní lidé plní pozitivní energie, která jako by se chtěla každou chvíli zhmotnit v další umělecké dílo. I to je nedílná součást Lasvitu a jeho příběhu a příběhu všech věcí, kterým vdechují život. Z vášnivého vyprávění Leona popisujícího každý jednotlivý kus, který visel ze stropu, mi došlo, že to, že tvoří umělecké předměty s příběhem, není jen reklamní slogan pro zhýčkané klienty instantního světa. Pokud totiž smíme žít jen jeden život, měl by být krásný.
Kateřina Ševčíková Urbanová, foto: Luděk Krušinský
