Hořící auta. Vyrabované obchody. Střepy a dým. Zkáza. Zuřivost protestních akcí konaných během červencového summitu zemí skupiny G20 zaskočila kdekoho. Radikalizace levicové mládeže blahobytné části světa, která za demonstracemi stála zejména, je zjevně na vzestupu. Bouřící se levice odmítá kapitalismus a globalizaci v režii korporací. Žádá solidaritu, jakýsi socialismus 2.0, jenž bude ten původní, s nimž máme neblahou zkušenost, rozšiřovat o environmentální aspekty a o snahu spravedlivě rozdělovat bohatství společnosti nejen na národní, nýbrž na planetární úrovni.
Mimořádně odpudivá a zavrženíhodná forma protestu, kterou hamburští demonstrující zvolili, by neměla zastřít skutečnost, že mezinárodní ekonomický systém se potýká s vážnými nedostatky. Jejich zdrojem však není soukromé vlastnictví a soukromý kapitál jako takový, jak demonstranti a jejich stoupenci mylně argumentovali, když měli vysvětlit, proč hoří porsche na protějším chodníku. Naopak, zdrojem oněch vážných nedostatků je fakt, že je soukromé vlastnictví pošlapáváno a soukromý kapitál vytěsňován veřejnými penězi. Penězi, s nimiž nakládají lidé, kteří si je v pravém smyslu slova nevydělali, pročež k nim nikdy nemohou mít niterně vlastnický vztah, který právě je fundamentálním základem příznivého společenského rozvoje.
Už od úsvitu dějin moderní ekonomie, od doby Adama Smithe a druhé poloviny 18. století, hleděli ekonomové s určitou nevolí na podniky, jejichž institucionální stavba umožňovala, aby vedoucí manažeři nakládali nikoli se svými, ale s cizími penězi. Ve Smithově éře to byly tehdejší akciové společnosti (joint-stock companies). O jejich manažerech se zakladatel moderní ekonomie domníval, že ke svěřeným penězům nikdy nebudou přistupovat s takovou mírou „horlivé ostražitosti“, kterou v nakládání s vlastními penězi a majetkem vykazují přímí majitelé. Smith varoval, že průvodním rysem akciové společnosti bude vždy, ve větší či menší míře, finanční ledabylost a rozmařilost. V tržním konkurenčním boji tak prý nebudou s to držet krok s podniky, které řídí přímo majitelé, pokud… pokud si neobstarají vládou garantované privilegium.
Takovým privilegiem disponovala ve Smithově době třeba (nechvalně) proslulá Východoindická společnost. Vznikla už roku 1600, původně s patnáctiletým monopolním privilegiem. Lobbingem a korupcí příslušných úřadů Spojeného království se jí dařilo trvání privilegia prodlužovat. O privilegium na dovoz čaje tak přišla až v roce 1833, po 233 letech existence. Mezitím propletení jejích akcionářů s britskou vládní mocí způsobilo řadu pohrom. Od roku 1764 společnost v podstatě vládla Bengálsku, kde její opatření výrazně přispěla ke vzniku hladomoru, jenž si vyžádal deset milionů obětí. Později se podstatně podílela na rozpoutání známých opiových válek.
Problematičnost Východoindické společnosti netkvěla v tom, že usilovala o udržení své konkurenční výhody. O to ostatně usiluje v tržním prostředí každá firma nebo podnikatel. Potíží bylo to, že své privilegované postavení udržovala mnohem spíše prostřednictvím lobbingu a korupce než prostřednictvím inovací.
Lobbing a inovace jsou dva zásadní způsoby, jak si firma může uchovat konkurenceschopnost. Ekonomický systém začíná vykazovat vážné nedostatky tehdy, když si až příliš firem své postavení v až příliš vysoké míře udržuje lobbingem, nikoli inovacemi. A právě to se nyní děje Západu. Přichází tak nejen o svoji výkonnost, ale o vlastní identitu a respekt, s nímž k němu vzhlíželi lidé z jiných částí světa. Rychlý, vlastně pohodlný a až příliš snadný zisk, ovšem v zásadě jen pro vyvolené, rozleptává morálku Západu. Radikalizace levice v hamburských ulicích je toho jen jedním, byť křiklavým projevem. Dalším je ztráta sebedůvěry, určité dynamiky západní společnosti, která se stále beznadějněji zaplétá do regulatorních paragrafů a ze které stále očividněji mizí to, na čem vyrostla, tedy objevitelský a podnikatelský zápal lidí, co jdou se svou kůží na trh.
Zisky amerických korporací rostou po roce 2000 hlavně díky lobbingu, inovace se jakožto zdroj růstu ocitají na druhé koleji. Vyplývá to z loňské studie Jamese Bessena z Bostonské univerzity. Po roce 2000 také v USA pokračuje klesající trend v zakládání nových firem. Je paradoxní, že ačkoli to dnes ze zpráv v médiích či ze sociálních sítí vypadá, že žijeme v „době start-upové“, start-upů už dlouhá desetiletí nebylo tak málo jako právě v posledních letech. Zřetelný je však i klesající trend v ukončování činnosti firem. Oboje vypovídá o rostoucí „zakonzervovanosti“ americké ekonomiky, ze které se vytrácí intenzivní konkurenční boj, vzestupy a pády, prostě dynamika, a naopak ve které ruku v ruce s tím roste koncentrace napříč odvětvími. Její vzestup je v USA zvláště markantní od roku 2000. Přibližně od té doby také povážlivě ochabuje investiční činnost amerických firem. Ochabující investice jsou přitom záležitostí celého Západu, nikoli jen USA.
Popsané trendy sdílí stejnou fundamentální příčinu. Zhruba od druhé poloviny 80. let v USA citelně narůstá objem regulací. Jednání v souladu s celou řadou regulací přitom pro firmy představuje poměrně značnou nákladovou položku. To zvýhodňuje velké firmy před menšími. Některé regulace přitom fungují jako bariéry vstupu do odvětví, což rovněž tlumí konkurenční boj. Zejména velké firmy ale mohou regulací využít nejen jako kýžené bariéry pro možné další konkurenty, ale též jako prostředku, který upevňuje jejich pozici lídra a zajišťuje daleko větší tržní sílu, než jaké by dosáhly ve zdravě konkurenčním prostředí. S růstem objemu regulací se hlavně velkým firmám, korporacím, vyplatí zaměřit svou pozornost mnohem spíše na lobbing než na inovace. Proto do inovací, do výzkumu a vývoje neinvestují. Tedy alespoň ne tolik jako před rokem 2000, jak dokládá Bessen. Vhodně prolobbovaná legislativa nebo vylobbované privilegium je stále jistější cestou k zisku než nutně nejisté zápolení v nevyzpytatelném konkurenčním boji.
Při dosažení určitého tržního podílu přestává firma přirozeně mít přednostní zájem na konkurenčním zápolení. Jejím zájmem je zakonzervovat své odvětví tak, aby si svou vydobytou pozici pojistila ideálně „na věky věků“. Nebo alespoň na stovky let jako Východoindická společnost. Říká se tomu dolování renty. Rentou ekonomové v dané souvislosti chápou nadstandardní zisk, jehož by firma ve zdravě konkurenčním prostředí nikdy nemohla dlouhodobě dosahovat. Ve zdravě fungující tržní ekonomice, v kapitalismu v pravém smyslu slova není dolování renty možné. Zato ovšem je dolování renty přímo průvodním znakem ekonomiky korporativistické, ve které zlobbovaní a zkorumpovaní politici a úředníci v zájmovém propletenci s vrcholnými manažery korporací, pod jejichž vlivem mnohdy jednají, pošlapávají volnou tržní soutěž.
V globálním žebříčku stovky subjektů dle výše ročních tržeb/příjmu figuruje zhruba 70 korporací a pouze 30 vlád suverénních států. Lze však hovořit o nadvládě korporací, jak křičeli hamburští demonstranti? Když v roce 2008 krachovaly velké banky, politici jim zpravidla museli podat pomocnou ruku, aby vůbec přežily. Potřebné peníze politici vytáhli z kapsy daňového poplatníka. Prý v jeho zájmu. Ve skutečnosti tím trhu zabránili, aby se pročistil. Když se trh čistí, mívá to závažné – byť přechodně – ekonomické a sociální důsledky. Jenže když se trh nečistí, korporace opravdu „zakonzervovaně“ vládnou, totiž dolují rentu, ovšem pouze díky sepětí se státem, jehož je daňový poplatník nedobrovolným rukojmím. Nejde o kapitalismus (v něm se trhy čistí), ale o korporativismus – o nadvládu korporací umožněnou státem a podmíněnou jím garantovanými privilegii.
Protestující na summitu G20 chtěli „více státu (onen socialismus 2.0) a méně korporací“. To ale věc neřeší. Ve skutečnosti potřebujeme více subjektů, které půjdou se svou kůží na trh, které budou podrobeny „necinknutému“ mechanismu zisku a ztráty – a bankrotu. Politik, státní úředník, úředník z centrální banky nebo vrcholný manažer korporace tomuto mechanismu podrobeni nejsou. Nejdou se svou kůží na trh. Hrají s penězi, které nejsou jejich. Buď je získávají z daní jiných, nebo si je na základě státem uděleného monopolu tisknou, nebo je získávají za hubičku, de facto přímo z rotačky či zprostředkovaně také z daní jiných na základě regulatorního a krizového lobbingu a korupce. Ta nemusí mít formu milionů v igelitce, ale třeba lukrativního postu v managementu po opuštění veřejné sféry.
Zkrátka a dobře, potřebujeme více trhu, více hry s vlastními penězi a méně státu, tedy hry „za cizí“. Jenže za takové prohlášení bych v Hamburku dostal „bejzbolkou“ přes ústa – a bez selfíčka.
Lukáš Kovanda
hlavní ekonom společnosti Cyrrus
