Muži jsou prý v Česku přepláceni. Alespoň tedy v porovnání se ženami. Takový názor se v našich médiích objevuje periodicky už dlouhá léta.
Nejnověji debatu rozproudila jistá studie, která shledala, že v ČR muž bere v průměru o osm procent více než žena na téže pozici. Do nebe volající nespravedlnost! Rychle, volejte politiky, kteří to napraví! Nejen volejte, ale hlavně volte. Jasně.
Vžijme se na chvíli do kůže zaměstnavatele. Má na výběr: buď dá práci muži, nebo v průměru o osm procent „levnější“ ženě. Jsou snad zaměstnavatelé tak hloupí a sexističtí, že nevyužívají levnější práci ženy? Za loňský rok totiž průměrná míra nezaměstnanosti žen, 5,8 procenta, předčila průměrnou míru nezaměstnanosti mužů – jen 5,3 procenta. Proč, když jsou ženy levnější? Neměla by být větší sháňka po tom, co je levnější? Když do pekařství ráno přivezou dva druhy rohlíků, stejně chutné a výživné, ale první druh bude o osm procent levnější, který z obou druhů půjde rychleji na odbyt? Pochopitelně ten levnější – odpoledne už tam nebude. Proč tedy ženy nejdou rychleji „na odbyt“ než muži? Zřejmě proto, že nejsou muži. To se sice zdá samozřejmé, avšak mediálně chytlavý slogan, že berou o osm procent méně na téže pozici, jako by měl sugerovat něco jiného: muž je jako žena a žena je jako muž, a když má žena míň, je za tím mužský sexismus. Ehm.
Co když ale zaměstnavatelé (až na výjimky) sexističtí nejsou? Ostatně míra zaměstnanosti bezdětných žen je v ČR v mezinárodním srovnání na velmi vysoké úrovni. Platilo by to, pokud by byl sexismus mužských zaměstnavatelů spíše pravidlem než výjimkou? Těžko.
Zaměstnavatelé u nás spíše jen nenechávají – nemohou nechat – ženy riskovat. V roce 2015 se na tuzemských pracovištích stalo zhruba 60 600 úrazů s pracovní neschopností, jen 23 procent z nich se týkalo žen. Ve stejném roce zemřelo při práci v ČR 142 lidí, 92 procent zemřelých byli muži, osm procent představovaly ženy. Muži v násobně vyšší míře než ženy čelí na pracovišti nejen riziku nehody a smrti, ale také faktorům zatěžujícím lidské zdraví, jako je manipulace s chemickými látkami, prach a kouř či nošení těžkých břemen. V ČR je toto vše umocněno tím, že jsme nejprůmyslovější zemí EU. Zkušenosti „z terénu“, který je pro ženu třeba už až příliš rizikový, přispívají k mužovu celkovému know-how. To uplatní později v kariéře, když třeba zastane nějakou administrativní pozici. Ženě na téže pozici budou zkušenosti „z terénu“ chybět. Nečelila – a z biologických důvodů často prostě ani čelit nemohla – jako muž zvýšenému riziku smrti, nehody či poškození zdraví. Proto lze rozdíl ve mzdě muže a ženy na stejné pozici vysvětlit právě i takto.
Nenechme se ovšem mýlit. Ani muži se svými mzdami žádnou díru do světa stejně neudělají. V mezinárodním srovnání pokulhávají jak čeští muži, tak české ženy. Což je další častý stesk tuzemského tisku. Proč pokulháváme?
Stačí zajet do průměrného tuzemského podniku. Když jim tam poradíte, ať pořídí náhradní díl ze zahraničí, ofrní se, že je to hrozně drahé. Když jim řeknete, ať vymění starou linku za novou, hned se cukají, že prý jde o moc velkou investici. Takže raději přijmou dva „strejce“ (spíše než „tety“) za 15 tisíc hrubého. Takže super, máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii. Jenže je vykoupena tím, že mzdy rostou pomaleji, než by měly, protože se neinvestuje do moderních technologií a produktivita práce zůstává nízká. Dost k tomuto neblahému stavu přispívá Česká národní banka, která již přes tři roky svévolně oslabuje korunu. Tím na jedné straně zdražuje zahraniční díly či technologie, takže jsou pro české podniky hůře dostupné. Na straně druhé poskytuje „doping“ českým exportérům. Těm levná koruna uměle zvyšuje zisky a oni nemají motivaci zvyšovat produktivitu práce, a tedy mzdy. Tento „doping“ ovšem platíme my všichni – nejen podniky v podobě drahých zahraničních technologií, ale i obyčejní lidé v podobě dražších dovolených apod.
Platíme za něj ovšem i jinak. Konzervací takové struktury ekonomiky, kterou charakterizuje značný podíl průmyslové výroby s nízkou přidanou hodnotou. V takové ekonomice ještě pracovní síla z masa a kostí v kritické míře kope, rube, dobývá, nosí těžká břemena, čelí nehodám a úrazům, nebo dokonce úmrtím. V takové ekonomice přetrvává přirozeně větší sháňka po mužích – i z čistě biologických a fyzikálních důvodů. I přesto, že jsou ženy levnější.
Až budeme ekonomikou služeb nebo ekonomikou s hi-tech průmyslovou výrobou, nůžky ve mzdách mužů a žen se nepochybně přivřou.
Lukáš Kovanda,
hlavní ekonom společnosti Cyrrus
