Rozhovor s Karlem Havlíčkem,
vicepremiérem a ministrem průmyslu a obchodu České republiky:
Na úvod obecná otázka. Jak si dnes Česká republika vede v oblasti průmyslu?
Vede si dobře, společně s Německem jsme nejprůmyslovější zemí v Evropě, na průmyslu stojí naše hospodářství. Česká republika se drží na velmi dobré úrovni, meziročně neklesá poptávka a daří se nám i s vazbou na nejnovější technologie. Projednáváme Národní hospodářskou strategii na období do roku 2030 a společně se zástupci českého průmyslu připravujeme budoucí pozici Česka. Tím pádem vidíme, co všechno tuzemský průmysl chystá. Mluvím teď o elektromobilitě, infrastruktuře pro autonomní vozidla nebo o digitalizaci stavebnictví. Tyto věci posouvají průmysl tam, kam chceme a dávají mu vyšší přidanou hodnotu.
Stále platí, že jsme průmyslová velmoc?
Ano, stále tomu tak je. Ale abychom se udrželi v popředí, musíme investovat do vědy, výzkumu a inovací a začít průmysl vnímat tak, že to nebude jen o produktech, ale také o službách. Musíme začít tvořit přidanou hodnotu, která je základem pro ziskovost. Česká republika nebude zemí levných produktů, ale zemí výrobků vysoce kvalitních, což úzce souvisí se zmíněným výzkumem a vývojem. Abychom měli kvalitní produkty, které prodáme za dobré peníze, musí disponovat něčím specifickým, proto tlačíme na inovace a vytváříme kompletní inovační infrastrukturu.
Ještě na začátku letošního roku jste byl předsedou Asociace malých a středních podniků. A v dubnu vás najednou jmenovali ministrem průmyslu a obchodu. V čem je vaše současná funkce odlišná od těch předchozích v soukromém sektoru?
Nebylo to úplně z ničeho nic. Kromě toho, že jsem vedl Asociaci malých a středních podniků, jsem měl i vlastní firmu a byl aktivní na vysoké škole. Zhruba poslední dva roky jsem byl místopředsedou Rady pro výzkum, vývoj a inovace, s panem premiérem Babišem jsem v této oblasti spolupracoval a jezdil s ním po světě. Mimo jiné se nám podařilo dát dohromady inovační strategii The Country For The Future, v rámci které Česko představujeme jako perspektivní a chytrou zemi se špičkovými univerzitami. Prostřednictvím těchto aktivit jsem se čím dál více dostával k vládním záležitostem a prakticky denně jednal s vládními činiteli. Hospodářskou politiku jsem v podstatě dělal několik posledních let.
Váhal jste aspoň chvíli, jestli budete na pozici ministra takto důležitého resortu dostatečně vhodným kandidátem?
Člověk samozřejmě váhá a rozmýšlí se, ale popravdě jsem tuto nabídku nedostal od pana premiéra poprvé. Kývnul jsem proto, abych se zachoval odpovědně, pokud bych odmítl, tak by to nebylo správně, protože jsem byl v problematice dlouhodobě ponořen. Navíc se mi naskytla příležitost propojit vědu, průmysl a hospodářskou politiku, k čemuž dochází poprvé v historii České republiky. Do všech těchto sektorů nadále zasahuji, takže se snažím dát dohromady vědu s průmyslem a následně to překlopit do hospodářské strategie. Cílem je vytyčit budoucí pozici českého hospodářství, které má být založené na inovacích.
Takže zmíněné propojení je hlavním úkolem, který jste si při nástupu do funkce stanovil?
Tohle je úkol dlouhodobého charakteru. Dílčí a operativní úkoly jsou spojené s denním chodem resortu, těžko teď některý z nich vyzdvihovat. Každá oblast má něco klíčového, v případě energetiky je to energetický mix, v dalších odvětvích zase podpora exportu nebo podpora podnikání, těžařského průmyslu, strojírenství a tak dále. A zajímá nás také digitalizace, telekomunikace a s tím související problematika. Neumím určit, co je největší priorita, v každé sekci chceme dotáhnout aspoň jednu nebo dvě věci.
Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) nedávno schválila inovační strategii nazvanou Czech Republic: The Country For The Future. Ta vytyčuje vládní priority, které by měly do roku 2030 Českou republiku posunout mezi inovační lídry Evropy. Jaké jsou hlavní pilíře tohoto plánu?
Pilířů je celkem devět, ale zjednoduším to. Jedním z nich je čistě věda a výzkum, kde navyšujeme financování, v příštím roce do této oblasti budeme dávat 38 miliard korun, což je za posledních pět let obrovský nárůst. Dále chceme v rámci inovační strategie zapracovat na podpoře startupů, rozvoji chytré infrastruktury, jiném pojetí podpory investic do výzkumu, digitalizaci, ale i na vzdělávání. Tam s ministerstvem školství zavádíme výrazně vyšší úroveň technické výuky, což je důležité, protože naše hospodářská strategie bude opřená o průmysl a technologie. Lidé už dnes musí získávat kompetence a orientovat se v tom, co bude v budoucnosti zajímavé a kde se budou moci realizovat. Už v září na prvních školách otestujeme nový předmět technika, taktéž zavedeme prvky duálního vzdělávání. Národní vlajkovou lodí navíc začíná být umělá inteligence, jsme v ní nesmírně úspěšní a patříme zde mezi absolutní evropskou špičku. Za spolupráce univerzit se v tomto směru připravujeme na bezpečnostní témata, už v příštím roce bychom mohli získat jako jeden z mála států centrum excelence. Česká republika může po mnoha letech hrát v oblasti pokročilých technologií absolutní světovou extra třídu.
Inovační strategie je zaměřená také na budování infrastruktury, v září vytyčíme jízdní řád na 5G síť, zároveň zavádíme vysokorychlostní internet do každé obce. Dále digitalizujeme stavebnictví, ale také budujeme značku České republiky jako sebevědomé země se špičkovým zázemím. Končíme s nálepkou země příběhů, chceme být zemí budoucnosti.
Naznačil jste důležitost kosmických technologií pro Česko. Ale co letecký průmysl, který kdysi patřil k našim chloubám?
Jedna věc je, jak letecký průmysl podporuje stát a druhá věc je situace na trhu. Letecké technologie vnímáme jako perspektivní a mají tady tradici, umíme je dělat, což je důležité. Samozřejmě fandíme takovým projektům, jako je například nový letoun L-39NG od Aera Vodochody, to je ukázkou tuzemské dovednosti a skvělého produktu. Shodou okolností jsem měl nedávno možnost letět do Finska malým českým letadlem. Let sice trval devět hodin, ale bylo to výborné, další ukázka naší dovednosti a šikovnosti. Hodně zajímavá a významná je i spolupráce společnosti GE Aviation a Českého vysokého učení technického. Podle mě v Česku letecký průmysl neupadá, na to, jak jsme malou zemí, hrajeme v oboru slušnou roli.
Vývoj a inovace jsou v současnosti vládní prioritou, a tak do nich stát investuje velké sumy peněz. Příkladem může být kosmický průmysl. Nebudou tyto finance časem výrazně chybět v jiných oblastech?
Investujeme do všech oblastí a myslím, že je to velmi spravedlivé. Podporujeme jak tradiční průmysl, tak vývoj nových technologií. Hodně peněz jde jak do automobilového průmyslu, tak do strojírenství nebo energetiky, do níž dlouhodobě investujeme obrovské částky, nyní především do obnovitelných zdrojů. Neřekl bych, že se něco podporuje více a něco méně, snažíme se být spravedliví. Podpora kosmického průmyslu mě těší, protože ho detailně sledujeme a cítíme k němu respekt. Historicky k této oblasti máme vztah, věnujeme se jí a také proto se nám dnes tak daří, už jsme do ní investovali hodně energie.
Nedávno jste se Svazem průmyslu a dopravy jednali o rozvoji kreativního průmyslu v České republice. Proč je dobré jej rozvíjet právě teď?
Kreativní průmysl je další formou rozvoje tradičního průmyslu, který by měl směřovat k vyšší přidané hodnotě. To, co je v přidané hodnotě navíc, je právě kreativita, proto na ni cílíme. Pokud budeme vyrábět produkty, které dělá spousta dalších zemí, budeme velmi unifikovaní. O vyšší přidané hodnotě rozhoduje především člověk, jeho znalost, kreativita a dovednosti, kreativní průmysl v tomto dokáže ukázat schopné lidi. Konkrétní osoby do výsledné práce dávají spoustu umu, který někde získaly, což platí jak v řemesle, tak v kreativním průmyslu. Nejsme úspěšní jen ve tvoření filmů, ale také ve výrobě her, někteří nadšenci tím žijí. Zároveň je kreativní průmysl vizitkou našich regionů i České republiky, musíme se něčím odlišit a ukázat, v čem jsme dobří. To platí jak v tradičním průmyslu, tak i v ostatních oblastech. Kreativní průmysl je mix kultury, umu, dovedností a vazeb k minulosti.
Jak velký podíl má na rozvoji Česka v oblasti inovací a výzkumu, ale i průmyslu obecně často kritizovaná Evropská unie?
Vidím to spíše z pozitivního úhlu pohledu. Evropská unie umožnila neskutečný rozvoj zahraničního obchodu a umožňuje nám přirozený pohyb po Evropě, a to i v obchodním slova smyslu. Já dříve jezdil obchodovat do Ostravy, moje děti dnes mohou vyrazit do Švédska a druhý den do Itálie, otevřely se před námi velké možnosti. Díky tomu průmysl roste, protože nevyrábíme jen pro Českou republiku, ale pro celou Evropu. Druhou stránkou věci je, že dostáváme z Evropské unie různá nařízení spojená s chytrolínstvím a snahou vše centralizovat, což je někdy za hranou únosnosti. Nesmíme se nechat zatlačit do rohu, jsme suverénním státem, který je součástí Evropské unie. Neměli bychom za každou cenu podlehnout tomu, co řekne bruselský úředník. Například tvrdíme, že si Česká republika musí sama určit energetický mix, samozřejmě s respektem k ostatním zemím. Nikdo nám nemůže určovat, kolik budeme mít postavených jaderných bloků a podobně. Pochopitelně ale držíme dohodu a chceme plnit emisní limity.
Co byste řekl zlým jazykům, kteří tvrdí, že jsme montovnou Evropy?
Že to určitě není pravda. Vše je na rozhodnutí jednotlivých firem, které určují svou strategii a samy řeší, co budou dělat. Nikdo nikomu nebrání, aby investoval do výzkumu a inovací, naopak. Stát dává na inovační aktivity velké množství peněz, a pokud mám soudit na základě vlastní zkušenosti, tak zde máme firmy s vysokou přidanou hodnotou.
Je v Evropě nějaký stát, ze kterého bychom si měli vzít příklad?
Rozhodně bychom neměli vzhlížet pouze k jedné zemi. Jsme malou a šikovnou zemí se schopnými lidmi, která by se neměla opičit, ale zároveň je potřeba sledovat, co kdo dělá dobře. Něco si vezmeme z Německa, něco z Itálie nebo také asijských zemí, například ve spojitosti s pracovním nasazením. Měli bychom se po vzoru Spojených států amerických naučit pracovat s neúspěchem a umět se mu postavit, z každé země můžeme vzít něco.
Česká republika v červnu svým postojem zabránila přijetí závěru, jenž měl členské státy Evropské unie přimět do roku 2050 dosáhnout emisní neutrality. Premiér Andrej Babiš pak prohlásil, že by emisní neutralita mohla poškodit český průmysl. Nepřeháníme to s tím důrazem na průmysl?
Trochu se to překrucuje. Všichni v Evropě vědí, že nulové emise jsou nereálné, to bychom například Polsko museli odstřihnout z mapy Evropy. Buď se budeme chovat férově a uvědomíme se, že každá země má jinou základnu, nebo vsadíme na marketing a řekneme, že všichni dosáhnou nulových emisí. Česká republika plní své závazky, ať už to je Pařížská dohoda nebo plnění parametrů obnovitelných zdrojů. Taktéž investujeme do jádra, což je čistý zdroj a nikdo mi to nevyvrátí, přestože po něm pak zůstává jaderný odpad. Chceme plnit kvótu pro snižování emisí, ale nemůžeme se zavázat k něčemu, co se pravděpodobně nenaplní. Dávejme si realistické cíle.
Jak by podle vás měl ideálně vypadat český energetický mix?
Umím si představit, že kolem roku 2040 by polovinu produkce energie obstarávaly jaderné elektrárny. Obnovitelné zdroje by měly mít čtvrtinové zastoupení a zapomínat nesmíme ani na plyn, který bude posilovat. Zbytek zůstane v uhlí, jeho využití však v příštích letech začneme razantně snižovat.
Co konkrétního je třeba udělat pro to, abychom mohli v roce 2040 polovinu energie čerpat z jaderných elektráren?
Za prvé musíme prodloužit stávající čtyři jaderné bloky v Dukovanech, a to do roku 2047. Za druhé je potřeba zvládnout proces výstavby nového jaderného bloku na stejném místě, měl by být hotový někde po roce 2035. Třetím krokem je příprava budování dalšího jaderného bloku v Temelíně.
Kateřina Ševčíková Urbanová, Martin Schwarz
