Obsahuje deset různých oblastí z vodárenského cyklu, počínaje cestou vody od zdroje k zákazníkovi přes distribuci až po odvádění odpadní vody. Díky tomuto systému mají Pražské vodovody a kanalizace (PVK) snadnější přístup k informacím, lépe komunikují se zákazníky a efektivněji řídí vodárenský systém. „Systém je neustále dostupný, zaměstnanci jsou tak v reálném čase informováni o provozních událostech a data ze systému slouží k vyhodnocení a dalšímu zdokonalení poskytovaných služeb,“ popsal generální ředitel PVK Petr Mrkos unikátní systém SWiM, který patří k těm nejlepším v Evropě.
Do povědomí se spolu s pojmem Průmysl 4.0 pomalu dostává i termín Voda 4.0. Jak mají Pražské vodovody a kanalizace v tomto směru nakročeno?
Domnívám se, že nakročeno máme poměrně hodně, důkazem je náš systém SWiM, který jsme začali využívat před pěti lety. Jde o systém komplexního managementu vodárenské infrastruktury a podle mě je to i cesta do budoucna. SWiM dokáže integrovat systémy z různých oblastí tak, aby mezi sebou komunikovaly. Ze všech oblastí sbíráme obrovské množství dat, které je důležité dobře zpracovat, aby dávala smysl. Příkladem jsou třeba laboratorní systémy, které jsou propojeny s geografickým informačním systémem. Každoročně provádíme přes šest tisíc rozborů pitné vody a jejich výsledky se zpracovávají v systému LABSYS. Aby ta data dávala větší smysl, tak je přenášíme do mapy, a tím pádem je možné zjistit, zda se některé anomálie týkají pouze určitého území nebo jestli jde jen o izolované prvky sítě, a podle toho se provádí zásah. Toto je směr, kterým vodárenství půjde.
Jak vznikal systém SWiM?
Zpočátku jsme vyvíjeli každý systém zvlášť, ale potřebovali jsme, aby spolu komunikovaly. Hledali jsme inspiraci, kterou jsme našli v Paříži, kde již podobný propojený systém fungoval. Zjistili jsme, že klíčem k řešení nemusí být nutně obrovské investiční prostředky vynakládané na jednotlivé systémy, ale že mnohem většího efektu dosáhneme tím, že vše propojíme. Vybrali jsme deset systémů, které se nám podařilo spojit v organický SWiM. Pro nás to znamenalo rok příprav a v roce 2014 jsme novinku spustili. Do SWiMu jsme integrovali dispečerské řízení vodohospodářských zařízení, havarijní management, systém kontroly kvality vody, krizové řízení, plánování preventivní údržby, systém ochrany vodohospodářských zařízení, sledování výroby a kvality vody, řízení zdrojů, informační systém a sledování optimalizace nákladů.
Jak byl pro vaše zaměstnance obtížný přechod na tento systém?
Musím přiznat, že mne překvapilo, jak se s ním naši lidé naučili pracovat. Obávali jsme se, že systém bude pro běžné lidi v provozu složitý a obtížně uchopitelný. Díky tomu, že jim SWiM přinesl řadu výhod a informací, které do té doby neměli, naučili se s ním pracovat poměrně rychle. Jsem rád, že reakce zaměstnanců byla v tomto směru pozitivní.
Co SWiM přinesl vašim klientům?
Na prvním místě je jednoznačně informovanost a cena vodného a stočného. Základní informace o všech poruchách či plánovaných odstávkách přenášíme v podstatě on-line na webové stránky. Zde se zájemci dozvědí, jak je porucha rozsáhlá, kdy ji odstraníme i to, jak kvalitní vodu pijí. Domnívám se, že to je pro ně největší přínos. To, co se za tím skrývá, už zřejmě lidé neocení, protože běžný člověk potřebuje otočit kohoutkem a mít kvalitní vodu za rozumnou cenu. V podstatě od roku 2008 roste cena jenom o úroveň inflace, i když všechny ostatní náklady – energie, mzdové náklady, cena chemikálií, ropy a další vstupy – výrazně rostou. To se nám podařilo i díky ekonomické optimalizaci a snižováním provozních nákladů.
Na nový systém si vaši lidé zvykli. Co klienti, naučili se chodit na internet, nebo v případě havárie ještě drnčí telefony?
Drnčí telefony, ale od toho tu máme call centrum. Domnívám se ale, že v oblasti integrace informací pro veřejnost máme ještě obrovské rezervy. V Praze má prakticky každá městská část svůj vlastní informační SMS systém, mají ho také hasiči, krizový štáb hlavního města Prahy i naše společnost. A do všech těchto systémů se musí lidé zvlášť registrovat, pokud chtějí získávat informace. Je to nepřehledné a uživatelsky náročné. My máme systém, do kterého se může registrovat každý a který zdarma prostřednictvím SMS posílá informaci o havárii v okolí bydliště registrovaného odběratele. Zpráva obsahuje informace o tom, jak dlouho bude přerušena dodávka vody i kde stojí voznice s pitnou vodou, případně zákazníka informujeme o plánované odstávce. Voda má tu výhodu, že se dá skladovat, takže se lidé na tuto situaci mohou připravit a předzásobit se.
Problém je v tom, že podobných systémů je hodně, a tím pádem máme registrovaných jen zhruba 25 tisíc lidí, Praha má přes milion obyvatel, takže ta penetrace je velmi malá. Stejný problém mají i městské části, do jejichž krizových systémů se nechtějí lidé registrovat, protože je to složité a dostanou jen nějakou dílčí informaci. Už dlouho tlačíme na vedení hlavního města Prahy, aby informace integrovalo, a člověku by tak stačilo se registrovat jednou a měl by informace ze všech oblastí. To vidím jako hlavní výzvu do budoucna, aby se podařilo informace k lidem dostávat mnohem efektivněji než dnes.
Systém SWiM funguje pět let, jaký je podle vás jeho největší přínos?
Pro společnost to mělo jednoznačně přínos ve zvýšení efektivity práce, také se nám podařilo optimalizovat provádění oprav na vodovodní síti. Dispečeři vědí, kde v terénu se nacházejí pracovní čety, vidí, kde jsou zácpy, můžou pracovníkům při přesunu optimalizovat trasu, a snížit tak dojezdový čas. Díky tomu se nám podařilo zkrátit průměrnou dobu, kdy jsou lidé bez vody, z desíti a půl hodiny na necelých osm. Další efekt je samozřejmě ekonomický, který se promítá do ceny vody. Navíc jsme úsporní v provozních nákladech a díky tomu se nám daří generovat finanční prostředky na obnovu infrastruktury.
Má tento systém vliv na bezpečnost?
Samozřejmě. Propojení laboratorního a geografického systému, který jsem již zmiňoval, má jednoznačně přínos pro technology pitné vody i pro provozní pracovníky, kteří mohou on-line sledovat například kvalitu pitné vody, v systému je řada sond – chloroměry, zákaloměry, poslední hi-tech novinkou jsou spektrofotometrické sondy, které jsou schopné v reálném čase provádět obrovskou škálu analýz, jejichž výsledky můžeme samozřejmě také on-line sledovat.
Umožnil tento systém i úspory vody?
V roce 2001 byly ztráty vody na úrovni třiceti devíti procent a v loňském roce jsme byli na 13,8 procenta ztrát pitné vody. Systém SWiM nám umožňuje automatické sledování tlakových pásem. Existuje hydraulický model chování ztrát v jednotlivých tlakových pásmech, a pokud tomu neodpovídá reálný stav, zjišťujeme příčinu. V síti jsme také instalovali tlakoměry, které on-line sledujeme a které nás při poklesu tlaku okamžitě upozorní, že není něco v pořídku a že je podezření na únik vody. Opatření, která nám pomáhají snižovat ztráty vody, je celá řada. Důležitým prvkem je například rozdělení Prahy do tlakových pásem. Dříve mívala Praha jen jedno tlakové pásmo, což způsobovalo poměrně velké problémy. Metropole se rozkládá na území, které má výškový rozdíl asi 400 metrů. V nejníže položených lokalitách u Vltavy musel být obrovský tlak, aby se voda dostala například do oblasti Vyšehradu nebo Bílé hory. To, že se Praha rozdělila na tlaková pásma, umožnilo optimalizovat tlak v síti. Pokud je tlak nižší, síť automaticky není tolik namáhána a není náchylná k poruchám a ke ztrátám.
Znamenal nový systém i úsporu lidí?
Opět si vezmu pro srovnání rok 2001, kdy jsem nastoupil do PVK. V té době jsme měli 2100 zaměstnanců, teď jich máme 1060. Velká úspora lidí nastala díky automatizaci, protože v podstatě všechny čerpací stanice a pobočné čistírny odpadních vod, které provozujeme, přešly do systému dálkového telemetrického řízení. Dříve tato zařízení obsluhovali lidé ve směnném provozu.
Svoje systémy neustále optimalizujete, jaký posun připravujete v nejbližší době?
Připravujeme velký projekt, kterému pracovně říkáme SWiM mobil. Chceme dostat informace v integrované podobě blíž a rychleji k zaměstnancům, kteří jsou v terénu. Mají k dispozici tablet, na který jim odešleme elektronicky pracovní příkazy, zároveň budou do systému zaznamenávat veškeré úkony, aby o nich měl dispečink přehled. Zároveň zaměstnancům umožníme přístup ke všem informacím, které se v systému generují. Jako příklad opět uvedu propojení laboratorního systému s geografickým. Díky tomu zaměstnanec v terénu vidí, kde jsou nejbližší odběrová místa, sleduje kvalitu vody, může nahlédnout do historie všech rozborů, které se v dané lokalitě prováděly, zda tam už v minulosti nebyly problémy se zhoršenou kvalitou vody. Zjistí také, o jak rozsáhlý problém jde, což má pro nás velký význam z pohledu hygienického zabezpečení vody.
V poslední době se hodně hovoří o nežádoucích účincích chloru, umožní vám nový systém udržovat i optimální hranici choru ve vodě?
Chlor je obecně dobrý sluha, ale zlý pán, čili se snažíme snižovat obsah chloru v pitné vodě na minimum. Dříve jsme chlorovali na všech vodojemech, nyní kvůli minimálnímu hygienickému zabezpečení už jen na třech místech. Musím zdůraznit, že obsah chloru je v pražské vodovodní síti hluboko pod celostátní normou, na některých místech je zcela nulový. Vodu máme dostatečně kvalitní a chlor v ní nepotřebujeme mít. Nicméně se může stát, že v některé části sítě z nějakého důvodu dojde ke zhoršení kvality. V tu chvíli přijde na řadu systém, kterému říkáme OPTIchlor. V síti jsou nainstalována napojovací místa, k nim přijedeme s mobilním dávkovacím čerpadlem a zasáhneme přesně tam, kde je to zapotřebí. Nemusíme tedy zbytečně chlorovat rozsáhlou část z vodojemu. Je to tedy takové cílené léčení neduhu přímo v místě, kde máme problém. Tento zásah lze provést i díky tomu, že vidíme, jak se vyvíjí kvalita vody a dokážeme vystopovat původ problému.
PVK odstartovaly instalaci chytrých vodoměrů, jak se osvědčily v praxi?
Dálkových vodoměrů již máme nainstalovaných přes 14 tisíc. S touto technologií umíme pracovat, máme pro ni vybudovanou kompletní infrastrukturu, ale problém je cena těchto vodoměrů. Běžný vodoměr je za čtyři sta korun, přístroj s dálkovým odečtem přijde na čtyři tisíce. Jeden odečet nás stojí zhruba 80 korun, tím pádem ta návratnost zde prakticky není žádná. Očekáváme ale, že i tyto technologie půjdou dopředu, a když se po nich zvýší poptávka, jejich cena se bude snižovat. Dnes je to však spíš luxus. Tyto technologie využíváme v místech, kde je odečet z nějakého důvodu složitý, například ve špatně přístupné šachtě nebo na jiném problematickém místě.
Jakým způsobem vaše systémy komunikují s městem a konceptem smart city?
Smart city bylo v minulém volebním období obrovské téma, ale problém byl v tom, že města to neuměla uchopit. Jedno z měst, které má dnes ucelený koncept pro smart city v České republice, je Písek. Je to opravdu koncepční dokument, který na reálném základě definuje, co smart city je a kam se bude ubírat. Něco podobného se v Praze rodí velmi obtížně. Metropole sice má nějaké vize, ale zatím bez nějakého většího výsledku. Představa předchozího vedení města byla hodně jednoduchá, obnášela solární lavičky s USB a parkovací místa, která hlásila, jestli jsou obsazená nebo volná. Domnívám se, že smart city je mnohem širší koncept a není jen o technologiích, ale o obecném pojetí. Je třeba se zaměřit na efektivní hospodaření se zdroji, urbanistický rozvoj metropole či cirkulární ekonomiku. Z tohoto pohledu máme připravenou celou řadu projektů, například využívání tepla z kanalizační sítě pro tepelná čerpadla, využití kalů z čistírny jako hnojivo nebo jako palivo pro tepelné elektrárny, využití vyčištěných odpadních vod na zalévání, využití bioplynu, který vzniká vyhníváním kalů, v městské dopravě. To všechno je pro mě smart city, je to celý koncept, který je potřeba pojmenovat.
Doba se mění a ve vodě se objevují nové látky, které tam dříve nebývaly, například mikroplasty. Musíte kvůli tomu měnit technologie?
Máme obrovskou výhodu v tom, že naše zdroje pitné vody nejsou z pohledu mikroplastů nijak exponované. Hlavním zdrojem pro Prahu je nádrž Želivka a v jejím okolí významný původce tohoto typu znečištění není. Co se týče vody Jizery, tak ta ve vodárně v Káraném prochází systémem přírodní a umělé infiltrace, kde se od případných mikropolutantů čistí prostřednictvím podzemních pískových vrstev. Proto Praha s mikroplasty ve vodovodní síti problém nemá.
Dnes zatím nejsou známy dopady mikroplastů na lidský organismus, někteří vědci se domnívají, že mikroplastové částice jsou inertní, někdo zase říká, že se mohou kumulovat v potravinovém řetězci. Společně s akademií věd jsme provedli výzkum, abychom zjistili, jaký je podíl mikroplastů v kohoutkové a balené vodě. Zjistili jsme, že ve vodě balené v plastu jsou násobky toho, co je v kohoutkové vodě.
Neovlivňuje hospodaření s vodou negativně i její relativně nízká cena a dobrá dostupnost?
Ve spotřebním koši běžného Pražana představuje pitná voda 1,3 procenta životních nákladů, jen pro srovnání alkohol a cigarety jsou na třech procentech. Ano, voda je levná, ale je to sociální komodita a tak k ní musíme i přistupovat. Zvýšení ceny samozřejmě spotřebu vody snižuje. Ta se nyní v Praze pohybuje kolem 105 litrů na osobu a den, v dobách největšího plýtvání to bylo 260 litrů na osobu. Existují města, kde dosahují i menší spotřeby, například v Berlíně je to kolem 85 litrů, takže nějaká rezerva tu ještě určitě je.
Společnosti napříč obory si stále více stěžují na zdlouhavé stavební řízení, máte podobné zkušenosti? Dokáže to změnit nový stavební zákon, který se nyní připravuje?
To, jak je záměr nového stavebního zákona koncipován, může být pro řadu subjektů, které se dnes účastní stavebního řízení, velmi problematické. Chápu snahu autorů novely a snažíme se jejich záměry společně konzultovat. Náš problém je, že například ke kanalizační síti se můžete napojit poměrně jednoduše, ale tu vodu je také nutné vyčistit. V některých oblastech je však kapacita čistíren naprosto vyčerpaná. V momentě, kdy nás obejde stavební zákon a my budeme dávat jen jakési nezávazné vyjádření, se může stát, že bez našeho přičinění najednou nebudeme schopní čistit odpadní vodu, protože na to nebudeme mít kapacitu. Podobných témat k širší diskuzi je v záměru novely celá řada. Určitě souhlasím s tím, že v současné podobě je stavební řízení zdlouhavé a novelu zákona budeme pečlivě sledovat.
Jaký je podle vás ideální stav vodohospodářství z pohledu majetkové struktury?
V tomto směru se pohybujeme od jednoho extrému k druhému. Nejprve tu vládla bezkritická preference soukromých subjektů. Ano, soukromí vlastníci sem určitě přinesli řadu inovací i zákaznické služby, které tu dříve nefungovaly, a obor obrovským způsobem posunuli. Na druhou stranu si uvědomuji, že vztah měst a soukromých provozovatelů nebyl vždy optimálně vyvážený. Dnes jsme se přesunuli do druhého extrému, to znamená, že všechno, co je municipální, je automaticky dobře a všechno, co je soukromé, tak je špatně, protože se generuje zisk. Pražské vodohospodářství, ve kterém působí soukromý subjekt, má cenu vodného a stočného podobnou, jako je celorepublikový průměr, obnovuje zanedbanou infrastrukturu a ještě generuje zisk. Tam, kde je vodohospodářství ve veřejných rukou, je cena stejná, někdy i vyšší, městští provozovatelé negenerují zisk a v řadě případů nejsou peníze na obnovu majetku. Je to proto, že municipální subjekty jsou často méně efektivní, nejsou vystaveny tlaku konkurence a to se odráží i v ceně vody. Kde chybí soutěž, je z principu věci tlak ne efektivní chování mnohem menší a k tomu to bohužel dnes směřuje.
Soňa Singerová
