Energie je veličina, která popisuje schopnost hmoty konat práci. Energie je slovo vytvořené fyziky v polovině devatenáctého století z řeckého energeia, což znamená vůle, síla či schopnost k činům. A právě kolem energie, blackoutu, jádra a obnovitelných zdrojů se točil rozhovor s Václavem Bartuškou. „Energetika je krásné odvětví a mám ji rád, ale nepřeceňujme ji,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Svět průmyslu.
Jste známý svým nepolitickým přístupem. Jaké to je, když vaše rady a návrhy jsou propasírované politickým sítem, nevznikají tak někdy paskvily?
Myslím, že vždy záleží na tom, zda chce politik nebo vláda něco udělat, nebo ne. Pokud chce, tak se domluvíme velmi dobře. A to i v tak komplikované době, jako byla před devíti lety plynová krize s Ruskem. Nikdy jsem nezažil v tomto směru rozpor s žádným politikem. Dnes jsme, co se týče energetiky, plně propojeni se západní Evropou a žádná politika v tom není. Je pravda, že člověk občas zažívá konflikty, to patří k věci. Ale základem je, že orientace i směřování naší země je stále stejné, a to na Západ.
Patříte do desítky nejvlivnějších lidí české energetiky, jak se cítíte ve společnosti s Danielem Křetínským, Danou Drábovou či Mirkem Topolánkem?
Je mi velkou ctí být na takovém seznamu a myslím si, že je to i otázka názoru, kdo sem patří. Stává se, že například v hudebním žebříčku se vedle Beatles občas objeví i někdo, kdo má momentálně jen jeden hit…
Český stát se během privatizace připravil o většinu nástrojů v oblasti energetiky. Kompletně prodal rafinerie a petrochemii kromě ropovodu a státní rezervy, role v plynárenství se zbavil úplně. Byl to z vašeho pohledu ten správný krok?
Nemá smysl rozebírat, co by bylo, kdyby… Je rok 2018. Musím říct, že i v oblastech, kde se stát kompletně zbavil majetku, třeba v plynárenství, má samozřejmě pořád ještě řadu nástrojů, jak toto odvětví ovlivňovat. Například regulaci, povolovací řízení a spoustu dalších bilaterálních nástrojů. Takže stát úplně bez vlivu nezůstal v žádné oblasti.
Jak moc jsme závislí na dodávkách ropy a plynu z Ruska?
Jsme schopni veškerou ropu, kterou naše země potřebuje, k nám dostat přes Západ, přes Německo a Ingolstadt. V současné době jí přitéká polovina přes ropovod Družba z Východu a druhá polovina přes západní země – italskou cestou přes Terst. Tato ropa se zpracovává v rafineriích v Litvínově a v Kralupech. Domnívám se, že po této stránce jsme dobře zajištěni. Co se týče plynu, tak v roce 2017 devadesát devět procent ho k nám přiteklo z Německa. Přiznám se ale, že neřeším, jestli je to norský nebo ruský plyn. Pro mě je podstatné, že jsme součástí západního trhu. To je důležité, to byl náš cíl.
Jsme připraveni na to, že se zastaví přísun zemního plynu či ropy? Jak dlouho vydržíme?
Česká republika nemá státní zásoby plynu, jen ropy. V roce 2014, už po okupaci Krymu a válce mezi Ruskem a Ukrajinou Evropská komise provedla sérii různých stress testů pro celoevropský plynárenský průmysl včetně varianty, že by celá Evropská unie byla bez ruského plynu po dobu šesti měsíců. Zkoušky potvrdily, že i v tomto případě by to Unie dokázala zvládnout. Samozřejmě s problémy a komplikacemi, ale zvládla by to. Z toho vyplývá, že to propojení se západní Evropou je pro nás důležité.
Vlády ve Francii a Británii vyhlásily zákaz prodeje nových aut se spalovacím motorem od roku 2040. Může se stát něco podobného, že přijde podobný deadline na získávání energií z fosilních paliv?
Za prvé může, za druhé bych velmi ocenil snahu vlád dávat si podobné závazky k hodně vzdálenému datu. Až jednou budu hodně chtít něco udělat a zároveň se mi do toho nebude chtít, tak si dám závazek, že v roce 2050 třeba zhubnu.
Jaké je podle vás ideální složení ingrediencí pro českou energetickou síť? Zatím je to hodně uhlí, hrst jádra a trocha vody…
Šedesát procent uhlí, třicet procent atomu, zbytek voda a obnovitelné zdroje. Nepochybně poroste podíl obnovitelných zdrojů, protože to bude mít ekonomický smysl jak pro jednotlivce, tak pro firmy. Určitě bude klesat podíl uhlí, jednak protože chceme dýchat, jednak protože budou ve velkých lokalitách docházet zásoby. Důležitou otázkou nyní je, zda tou klíčovou páteří energetiky bude jádro, jak stojí ve státní energetické koncepci, anebo plyn, pokud nebudeme schopni postavit nové jaderné bloky. Může to být i kombinace obojího. Osobně bych ale dal přednost atomu.
Podle některých prognóz by však měly v roce 2050 dojít konvenční zásoby uranu…
Miluju tyto prognózy. Moje nejoblíbenější je prognóza, kterou sdělili Američané íránskému šáhovi v roce 1973. Podle ní měla Íránu dojít ropa v roce 1980 a doporučovala, aby Íránci začali co nejdříve stavět jadernou elektrárnu amerického typu v Búšehru. Myslím, že Íránu ropa v roce 1980 nedošla. Takže podobné prognózy berte vždy s jistou rezervou. U všech surovin, ať je to uhlí, ropa, uran, nebo cokoliv jiného, je vždy důležité si říct, za jakou cenu se vyplatí těžit. Samozřejmě, pokud klesne cena uranu pod určitou úroveň, zůstane v zemi. Když však cena suroviny začne růst, může být dotěžena později. Už jsme to jednou zažili. Po konci studené války v devadesátých letech se spousta jaderných zbraní, sovětských a amerických, překovala z mečů v pluhy. Cena uranu v té době klesla na třetinu a velká část dolů se zavírala. Logicky. Protože nemělo smysl tuto surovinu těžit. Například u nás se to týkalo ložiska uranu ve Stráži pod Ralskem. Když byly zbraně po pár letech rozebrány, uran se vrátil ke své ceně, jaká byla před rokem 1990.
Je jádro z celosvětového měřítka ještě stále luxus?
Nepochybně je to zdroj, který mají jen nejvyspělejší země. Je zhruba třicítka zemí, které mají jaderné elektrárny, a ten počet se ještě nějakou dobu nezmění. Jaderná energetika totiž znamená, že máte nejen schopnost postavit elektrárnu a provozovat ji, ale musíte mít i jaderný dozor, který je schopen být partnerem provozovateli. Jsou to hodně složité činnosti, které málokterá země zvládne. Takže jaderná energetika by měla být naší pýchou. Jsme jedna z prvních zemí, která jádro má. Jaderná fakulta, která vznikla v padesátých letech minulého století, byla mezi prvními na světě a náš ústav pro jadernou energetiku byl jeden z prvních výzkumných ústavů na světě.
Ano, to jsou jistě úspěchy, ale lidem zřejmě jen tak z hlavy nevymažeme Černobyl. Jaké jsou naše jaderné elektrárny z hlediska bezpečnosti?
To, co se stalo v Černobylu, zapříčinil souhrn lidských faktorů, hlouposti, zanedbání a totálního porušení pravidel. Toto nemůžete vyloučit nikdy a nikde. „Blbuvzdorné“ není nic. Když vyvezete auto na kopec, poškodíte brzdy, uvolníte volant a spustíte se po cestě dolů, tak se už zkrátka nezastavíte.
Takže to nebezpečí není ani tak v technologii, jako v lidské hlavě?
Myslím si, že v tomto případě to nebezpečí hrozí více ze strany lidí než od technologií. Když se budete probírat minulými jadernými haváriemi, jako byla v roce 1979 v Three Mile Island ve Spojených státech, v roce 1986 v Sovětském svazu v Černobylu či v roce 2011 v japonské Fukušimě, tak určitě tam nějakou roli sehrála technologie nebo přírodní vlivy či vnější prostředí. Ale ten hlavní problém byl v lidech. Člověk není robot, nelze ho přenastavit. Nedokážeme zabránit lékaři, aby při operaci neřízl, kam nemá. Nedokážeme zabránit řidiči, aby nenaboural…
Polsko zvažuje stavbu jaderné elektrárny, Německo se chce naopak odříznout od jádra do roku 2022. Který je podle vás ten správný směr?
Myslím si, že není žádný globálně správný přístup. Každý bude mít ten svůj, který mu projde. My jsme země, která má ještě pořád veřejnou podporu atomu kolem sedmdesáti procent, proto se také o jaderné energetice můžeme bavit. Když tato podpora klesne pod padesát procent, tak na to určitě zareagují politické strany i parlament a začneme se bavit o něčem jiném – o plynu, o obnovitelných zdrojích. V každé zemi je to jiné. Naši sousedé jsou jak protijaderní, což je Rakousko a Německo, tak i projaderní, ty zastupuje Slovensko a do jisté míry i Polsko. A tak dále napříč Evropou. Půlka členů Evropské unie používá jádro a druhá půlka ne.
Trendem energetiky je čistota, zařadil byste jádro mezi čistou energii?
Úplně čistá energie to není. Nepochybně je tu vždy riziko kontaminace, záleží také na tom, jak těžíte uran a jak ho zpracováváte. Ale podobně je těžké zařadit také fotovoltaiku mezi čisté energie, když víte, jak se vyrábějí a stavějí panely a jak se pak rozebírají a likvidují. Takže to hledání úplně čistého zdroje, myslím, ještě chvilku potrvá.
A když opravdu nebude uran? Co bude dál?
Myslím si, že lidská vynalézavost je velká. Třeba se objeví reaktory na plutonium či thorium, existují další materiály s obsahem radioaktivních prvků. Myslím si, že náš hlad po energii určitě neustane, naše snaha hledat stále víc čisté zdroje energie jak v Evropě, tak i ve světě bude stále narůstat. V současné době je jedním z velkých tahounů čistých zdrojů energie kupodivu Čína, která ještě před deseti lety spouštěla jeden uhelný blok o výkonu tisíc megawattů týdně. Nyní v některých částech Číny nesmíte postavit žádnou uhelnou elektrárnu.
Diskuze na téma jaderná energetika je často opředena mýty a fámami. Hnutí Greenpeace například tvrdí, že místo provozování jaderných elektráren by bylo výhodnější elektřinu dovážet. Narazil jste na podobnou „teorii“ i vy?
To, co říkáte, podle mého mínění nejsou fámy. Jsou to názory jiných. Upřímně, každá firma vám nakreslí budoucnost, jakou si zaplatíte. Když budete chtít svému akcionáři přinést studii, která dokazuje, že za deset let bude elektřina stát ne čtyřicet, ale dvě stě eur za megawatthodinu, určitě si najdete někoho, kdo vám studii podle vašeho přání udělá.
Máme tedy raději chránit životní prostředí, elektřinu nevyrábět a dovážet ji?
Tato varianta je lákavá natolik, že velká část zemí Evropské unie má dovozy elektřiny jako svůj základní zdroj. Dnes je výstavba jakékoliv elektrárny složitá a nepříjemná. Je jedno, o jakou jde, uhelná, plynová, větrná nebo solární. Dnes se hlasuje proti všem. Pak se ptám, logicky, co bude, když budeme chtít elektřinu všichni dovážet? Chybí mi tam skupina zemí, která řekne, my chceme být vývozci.
Podle vás by Česko mělo být tedy spíše exportér?
Podle mne bychom měli především mít elektřinu pro provoz průmyslu naší země. Nebýt příliš závislí na dovozech, protože elektřina je krví naší země. Jak občanského života, tak samozřejmě i výroby a státu. Závislost na dovozech je velmi riskantní. Teď jsme všichni kamarádi, ale v okamžiku, kdy bude něčeho málo, tak kamarádství skončí.
Jak se díváte na ekologické aktivisty? Ztěžují vám život? Kde by mělo být jejich místo?
Ne, nijak mi život neznepříjemňují. Je naprosto v pořádku, že ekologická hnutí existují. Více než ekologičtí aktivisté si překážky v povolovacích procesech vyrábíme my sami složitými zákony a předpisy. Některé činnosti jsou minimálně dublované. A toho neziskové ekologické organizace využívají. Například v Praze je už takřka nemožné nejen postavit linku metra, ale třeba i opravit most. Ale to nemá s ekology téměř nic společného. Je fajn mít nějakého viníka, na někoho to hodit. Ten problém je spíš v nás než v neziskovkách.
V poslední době se hodně mluví o změnách klimatu. Mohou ohrozit energetickou bezpečnost klimatické změny?
Myslím, že více než klimatické změny ovlivní svět okolo nás zásoby vody. Uvedu jeden příklad, který se nám později vrátil jako bumerang. V padesátých a šedesátých letech Československo pomáhalo rozvojovému světu s vodou. V Sýrii, Libyi či Jemenu jsme vylepšovali artézské studny, z nichž se šest tisíc let získávala voda pomocí oslíka, který chodil v kruhu a vytahal ze studny řekněme dvě stě tři sta litrů vody za den. My jsme jim dodali dieslové generátory, pomocí kterých začali vodu čerpat. Díky tomu dokázali v Sýrii vytěžit vodu, která se v podzemním rezervoáru shromažďovala tisíce let, během čtyřiceti roků. A najednou v roce 2004 nebo 2005 vyschly oblasti, které byly úrodné dvanáct tisíc let. Miliony lidí odešly do měst, ale nenalezly obživu. Dnes tam zuří občanská válka. Tu bezpečnost narušil lidský zásah, nehospodárnost a plýtvání vodou. A to se děje v řadě míst světa.
Jak moc se máme bát, že přijde blackout? Dá se na něj připravit?
Kdysi jsem řekl, že České republice by prospěl blackout, a to stále platí. Domnívám se, že potřebujeme zažít nějakou pořádnou krizi, abychom si uvědomili, jak dobře se máme a jak obrovsky složitý mechanismus nás v tom luxusu udržuje. Jsou to stovky činností. To, že tento svět existuje, není ovšem samozřejmostí. Když se podíváte na technické parametry toho našeho luxusu, ať je to stav kanalizace či elektrických sítí, většina infrastruktury je již za hranicí své životnosti, a tedy blízko ke svému konci. Když nedávno praskla voda v Praze 6, byli technici překvapeni, že část vodovodu pocházela z roku 1920. Například část rozvodů ve Starém Městě ještě používá roury, které jsou z roku 1880.
Takže to nebezpečí blackoutu tkví v tom, že věnujeme málo pozornosti infrastruktuře?
Mě fascinuje jedna věc. Všichni obměňujeme každé tři roky své mobily, když jsou zastaralé, stejně tak počítače či auta. A když se zmíním, že je třeba obnovit elektrárny, tak slyším jen: „Co blbneš? Vždy přece pořád vyrábějí elektřinu, nebo ne? V čem je problém?“ Když si vezmu vodárenskou síť nebo jakoukoliv další, je to podobné. V tom si myslím, že je ten problém. Věci se zkrátka musí obnovovat, opravovat a musíme se o ně starat jako řádný hospodář. Děláme to přece i v běžném životě doma. Když budete mít auto, o které se nebudete patřičně starat, tak dříve či později z něj něco upadne. A právě tou „péčí“ o naši infrastrukturu si nahráváme na to, že se může něco přihodit.
Nemyslím si, že obnovitelné zdroje jsou všespasitelné, ale věnujeme jim dostatečnou pozornost?
Vývoj v obnovitelných zdrojích v České republice nepochybně pokračuje velmi silně. Je jasné, že obnovitelné zdroje jednou budou muset nahradit fosilní paliva. Otázkou je, zda se to stane ještě v našem životě, nebo to poznají příští generace.
Jak se díváte na možnost vytváření chytrých ostrovů, kde jsou domácnosti soběstačné co se týče energií? Je i toto cesta do budoucna?
Je to skvělá cesta, ale má to jeden háček. Když se podíváte na sčítání obyvatel, tak zhruba 4,4 milionu obyvatel naší země žije na venkově nebo v menších městech. Pro ně už nepochybně existují technická řešení, která umožňují samostatný ostrovní provoz. Tato řešení nejsou tak moc drahá, stojí řádově statisíce korun. Díky tomu se domácnost stane nezávislou na centrálním systému dodávek elektřiny či tepla. Pak je tu zhruba šest milionů lidí, kteří bydlí v nájemních bytech ve větších městech, a tam toto řešení zatím ještě možné není. Panelák na Jižním Městě prostě nelze konvertovat na takzvanou ostrovní jednotku. V tomto ohledu ale může nastat sociální rozpolcení země. Na ty, kteří jsou napojeni na centrální síť, a na ty, kteří jsou soběstační a nebudou závislí na centrále.
Analýzy příčin vzestupů a pádů předešlých civilizací bývají dávány do energetických souvislostí. Je podle vás energie to, co hýbe společností, může se ta hybná síla někdy změnit?
Vedle energetiky tu je spousta dalších záležitostí, které společnost ovlivňují. Jsou to války, nemoci, hlad, voda, změny klimatu. Je mnoho věcí, které mohou civilizaci zničit. Například římská říše neskončila kvůli energetice, ale kvůli tomu, že přestala mít vůli se bránit. Mnoho civilizací zaniklo, protože vyčerpaly půdu, vykácely všechny stromy a najednou se divily, že už nemají čím topit a z čeho stavět lodě. Energetika je krásné odvětví a mám ji rád, ale nepřeceňujme ji.
Václav Bartuška, který se letos stane padesátníkem, nastartoval svou politickou kariéru prakticky už jako student žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Díky své angažovanosti v listopadu 1989 se ve svých 21 letech stal členem parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu. O svých zkušenostech z práce v komisi napsal knihu Polojasno. Zisk z prodeje knihy mu umožnil cestovat po světě. Je ženatý s českou harfenistkou Kateřinou Englichovou.
Působil jako redaktor v Mladé frontě Dnes, vlastnil firmu zabývající se pořádáním výstav a tvorbou marketingových studií. Od nástupu Alexandra Vondry na post ministra zahraničí je zvláštním velvyslancem České republiky pro otázky energetické bezpečnosti. „V roce 2006 vláda hledala člověka, který zná Rusko, ale není absolventem ruských škol. Já jsem v Rusku strávil hodně času po listopadu 1989. Mluvím plynně rusky, takže ve finále padla volba na mě,“ říká o svém nástupu do funkce na ministerstvu zahraničí.
V roce 2010 se stal zmocněncem vlády pro rozšíření jaderné elektrárny Temelín. „V dubnu v roce 2014 skončil tendr na Temelín, když vláda odmítla dát garanci kupní ceny pro ČEZ. Proto tato společnost vzápětí tendr zrušila a já jsem neměl důvod zůstávat na této pozici, když se nebude nic dělat,“ vysvětluje Václav Bartuška, proč tento post osiřel.
Říká, že největší relax po složitých jednáních je pro něj rodina. I díky své manželce, světoznámé harfenistce Kateřině Englichové přičichl ke klasické hudbě. „Je příjemné vstoupit do světa klasické hudby, zvlášť když se vracím odněkud, kde se řeší politické a finanční záležitosti. Přijdu domů a bavím se se ženou třeba o tom, že čte Mozartovy dopisy, protože se připravuje na jeho koncert a chce ho zahrát co nejlépe,“ říká zvláštní velvyslanec Bartuška.
Soňa Singerová, foto: Luděk Krušinský
