Setkání s Petrem Sýkorou bylo příjemné, zajímavé a jak už to u lidí výjimečných bývá, neobyčejné.
Přestože se Petr o svém nedávném pobytu v Indii zmínil až v samém závěru našeho rozhovoru, považuji za důležité to poznamenat hned na začátku. Navštěvoval tam školu a studoval tamní filozofii. A podle mě je to právě pravdivost, jež stojí v centru všech indických filozofických škol, která Petra vystihuje nejlépe.
Působí citlivě a plaše. Váží slova, vyjadřuje se přesně. Vyzařuje z něj klid a síla zároveň. Denně je v blízkosti smrti, přesto je vyrovnaný. O jeho tahu na branku nelze pochybovat. To, že ví, co dělá, a umí za tím vytrvale jít, dokázal již jako mladičký kluk. S Janem Černým založili před lety úspěšnou společnost Papirius, kterou následně prodali americké společnosti Office Depot.
Posledních šest let se věnuje provozu Dobrého anděla, nadace, jež pomáhá rodinám, které zasáhlo onkologické či jiné závažné onemocnění. V roce 2015 získal za zásluhy o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot Cenu Arnošta Lustiga. Každý den vstává v pět, aby studoval a zacvičil si. Svůj volný čas tráví nejraději venku, ať už náročným sportem, nebo třeba jen vycházkou.
V rozhovoru často odpovídá v množném čísle. Na jeho rozhodnutích se podílí manželka Jindra a také kamarád a spoluzakladatel Dobrého anděla Jan Černý. Společně s ním daroval na rozjezd tohoto projektu 25 milionů korun…
Když jste zvažoval zahájení projektu Dobrého anděla, zajisté to nebylo rozhodnutí jednoduché. Čeho jste se obával nejvíce?
Těch strachů bylo na začátku hned několik. Tím prvním bylo, jestli se to vůbec podaří. Jestli se přihlásí nějací Dobří andělé. Zní to možná zvláštně, ale my si na začátku skutečně nebyli jistí. Mimo jiné proto, že jsme neměli vůbec žádnou zkušenost s komunikací s médii ani zkušenosti s komunikací směrem k lidem. Naše veškeré předchozí podnikání bylo v oblasti b2b a vstup do tohoto světa pro nás znamenal velkou změnu.
Druhou obavou byla nejistota. Jaké to bude, být každý den v kontaktu s rakovinou? Jaké to bude být v kontaktu s rakovinou u dětí? Tenkrát byli naši kluci malí. Pět a tři roky, což je období, kdy u dětí – relativně vzato – vrcholí výskytovost například právě leukémií.
Třetí strach představovala média. Já jsem nepochybně člověkem introvertním. Nevyhledávám velkou společnost ani vystupování v médiích. Nicméně u takového projektu jsem pochopil, že je to potřeba. A že je zároveň logické, aby to udělal právě zakladatel.
Za čtvrté to byla obava z dlouhodobosti. Museli jsme si odpovědět na otázku, zdali jsme připraveni jít do projektu tzv. „na doživotí“, byť to zní trochu vězeňsky. Je to jiná situace, než když si vybíráte zaměstnání, které můžete kdykoli relativně jednoduše změnit, nebo zakládáte firmu, kterou můžete prodat či někomu předat. V případě Dobrého anděla jsme od počátku vnímali jakousi dlouhodobost. A když se člověk nachází v situaci, kdy vlastně nemusí dělat vůbec nic, tak si takové věci rozmýšlí velmi dobře.
Paradoxně ohledně darování peněz a financování projektu jsme žádné dilema neměli. Cítili jsme totiž, že když tu možnost máme, tak je to tak v pořádku. Otázek a obav byla tedy skutečně hromada. Přemýšleli jsme nad nimi nikoli dny či týdny, ale byly to dlouhé měsíce.
Které z těchto počátečních obav se potvrdily, a které byly naopak liché?
Vezmu to od začátku. Nějací Dobří andělé se nám přihlásili (Petr se směje). Velmi nás to překvapilo a potěšilo. V případě psychické zátěže si myslím, že každý z nás v Dobrém andělu si to párkrát opravdu prožil. Dnes s tím umím už trochu líp zacházet.
Co se mediální části týká, tak je to také tak napůl. Mediální pozornosti není příliš. Naši hlavní hrdinové jsou pořád v první řadě rodiny nemocných. A Dobří andělé, kteří pomáhají. A pak teprve nějaký Petr, který vysvětluje, jak Dobrý anděl funguje. Pořád to není tak, že by mě lidé běžně poznávali na ulici. Děje se to jen zřídka.
A pak peníze. Ty jsou pryč a je to v pořádku. I z hlediska efektivity jejich vynaložení jsme velmi spokojení. Cítím, že peníze jsou dobře investované. Spolu s prací – nejen mou, ale i řady dalších kolegů a přátel – způsobily, že se spousty lidí zapojily do systematického pomáhání druhým. Celková pomoc je několikanásobně větší, než jakou bych za život byl schopen dát sám.
Proč jste se rozhodl právě pro koncept Dobrého anděla?
Nám tento projekt představil Andrej Kiska. Vyprávěl příběh Dobrého anjela skupině podnikatelů. My jsme okamžitě poznali, s tím naším, řekl bych, citem pro podnikání, že to je něco, co je bezpochyby zajímavé. Je to jednoduché a srozumitelné. Takže jsme pojali podezření, že by to mohlo fungovat (opět se směje).
Chtěli jsme si to ale nejprve ověřit. Co to pro rodinu opravdu znamená, když někdo onkologicky onemocní? Začali jsme u nemocných dětí. Požádali jsme Nadační fond Krtek. Ten nám zprostředkoval kontakt se šesti rodinami, kterým onemocnělo dítě rakovinou. A my jsme jim na zkoušku, tak jak by to dělal Dobrý anděl, začali posílat peníze.
Byli jsme s nimi v kontaktu. Pochopili jsme, jak složitá a komplikovaná jejich situace je. Zdravotně, psychicky, finančně i organizačně. Rodina je často zcela rozdělená – maminka bývá s nemocným dítětem v nemocnici. Několik měsíců jsme si osahávali, jaké to je.
Během té doby bohužel jeden chlapec z těchto rodin zemřel. Já si dodnes velmi detailně pamatuji na rozhovor s Jindrou, který následoval. Řekli jsme si, že i kdyby to mělo pomoci třeba jen třiceti rodinám a nevznikl z toho žádný velký projekt, tak to bude stát za to. Ten smutný případ přispěl k tomu, že jsme do toho nakonec šli.
V tak těžké situaci převažoval při Vašem rozhodování rozum, nebo emoce?
Mně samotnému se to na sobě jen těžko posuzuje. Myslím, že celkově asi převažoval rozum. Alespoň se vždy snažím o to, aby převažoval. Aby hlava měla vždycky poslední slovo, pokud srdce chce něco udělat nebo někde pomoct. Občas se totiž může stát, že v dobré víře uděláme více škody než užitku.
Jak blízko jste všem příběhům dětí a jejich rodičů, které máte v systému?
Dnes jsem v přímém kontaktu s rodinami poměrně zřídka. Méně, než tomu bylo v prvních letech. V Dobrém andělu jsme ale ve všech příbězích doslova ponoření. Každou přihlášku, která chodí v papírové podobě a jejíž finální doporučení podepisuje lékař či sociální pracovník, osobně zpracováváme. Její součástí je i příběh. Pak také rodiny volají a ptají se…
Někdy se stane, že to na člověka dolehne. Za tu dobu se mi podařilo identifikovat hlavní spouštěče: podobné rodinné konstelace, jako má člověk sám doma, stejná jména dětí nebo další podobnosti. Již jsem ale porozuměl tomu, že pokud se člověk jmenuje stejně jako třeba můj syn, tak by to neměl být ten správný důvod, abych s ním soucítil víc než s někým, kdo se jmenuje jinak.
Snažím se mít odstup, ale také se nechci izolovat. Na druhou stranu jsou onkologická a jiná onemocnění nedílnou součástí našeho života. A i když se od nich budeme chtít izolovat, tak to prostě nejde. V určité formě se to dříve nebo později dotkne každého z nás. Takže panická hrůza není na místě.
Změnily tyto a další zkušenosti s Dobrým andělem Vaše životní nastavení, přeházelo Vám to žebříček hodnot?
Jako člověk, který téměř od dětství podniká, jsem byl poměrně výrazně ovlivněn názorem, že každý jsme strůjcem svého štěstí. To na druhou stranu ale implikuje, že každý si za všechno může úplně sám. S Dobrým andělem jsem zjistil, že buď to tak není, nebo to minimálně není tak jednoduché. Takže taková ta arogance mládí a úspěchu člověka trochu pouští.
Také pohled na svět se mění – anglicky se říká „as the mind, so the world“. Má mysl byla plná sedmnácti lety podnikání. Žil jsem ve světě, kde tím nejdůležitějším, co v této zemi máme, jsou podnikatelé. Ti posouvají společnost dopředu. Dnes se domnívám, že to tak úplně není (opět smích). Jsou mezi námi i jiné, strašně důležité profese. Konkrétně například v medicíně jsem se setkal s tím, že řada lékařů je nesmírně manažersky schopná. Kromě toho ale dokáže ještě léčit. Často tedy umí dvě věci…
A také člověk dospěje, možná rychleji, k tomu, k čemu by asi stejně jednou dospěl. Začne si více vážit zcela obyčejných věcí.
Dobrému andělu se pod Vaším vedením velmi daří. Přemýšlíte i o jiných projektech?
Právě proto, že Dobrý anděl funguje takto dobře, tak – a to vnímám silně – je potřeba se na něj soustředit. Obrovská spousta lidí nám věří. Máme velkou zodpovědnost. Vybudovali jsme něco, co je potřeba opečovávat.
Pravidelně vedeme v Dobrém andělu debaty o tom, zdali bychom okruh těch, kterým pomáháme, mohli nějak rozšířit – logicky. Jsme s tím ale velmi opatrní. Je to něco, co je nasnadě – udělala by to řada lidí, firem či organizací. Když se něco daří, tak se na to dá ještě něco nalepit nebo se to může rozšířit… Já si myslím, že to s sebou nese velké riziko. Může se to zkomplikovat, zašmodrchat, zmizí soustředění se na jednu věc. Projekt se může stát pro veřejnost méně srozumitelným.
Tušíme, že by ta možnost mohla existovat. Zatím nepadlo žádné konkrétní rozhodnutí. V tuto chvíli vidím jako velmi pravděpodobný scénář, že až se za pár let zase uvidíme, tak Vám řeknu, že jsme neudělali žádnou strategickou změnu.
Je důležité zmínit, že okruh naší pomoci je trojí – pomáháme rodinám s onkologicky nemocnými dětmi, pak rodinám s onkologicky nemocnými rodiči (to se již ví méně). Třetí, poměrně velkou skupinu tvoří jiná závažná dětská onemocnění. Ta hlavní jsou vyjmenovaná na našich webových stránkách a patří sem také závažná onemocnění, kterými trpí např. jen jedno dvě tři děti v celé republice. Nebylo by efektivní pro ně vytvářet ani pacientskou organizaci, ani speciální nadaci.
Jaké zkušenosti se Vám z dob, kdy jste zakládali a provozovali společnost Papirius hodí, a které naopak použít v tomto sektoru nelze?
Kromě znalosti kancelářských potřeb (smích) se u Dobrého anděla hodilo skoro všechno. Po stránce funkční musí být i u nás stejné procesy jako v jakékoli jiné firmě.
Rozdílná je ekonomická stránka. To je ale paradoxně jen taková drobnost. To, že se u nás provoz a rozvoj financuje jinak než v soukromé firmě, je technikálie. Není to podstatné.
Podle čeho si vybíráte lidi do svého týmu?
Dlouho jsem to nevěděl. Uvědomil jsem si to asi tak před rokem. Jsou to dvě hlavní kritéria, která byla do té doby podvědomá. Hledám lidi, kteří jsou nesobečtí a kterým to myslí – selsky a logicky. A pak jsou určité pozice, kde potřebujete jistou odbornost. Nesobeckost a zdravý rozum jsou velmi silná kombinace.
Přečetl jsem desítky knih o podnikání a výběru lidí, vystudoval školy, vedl tisíce pohovorů, stovky lidí za ty roky propustil, a stejně si nemyslím, že jsem na tuto problematiku velký odborník. Ale dnes vím, že jakmile máte v týmu lidi, kterým primárně nejde o sebe, ale o fungování celku, a vidíte, že ti lidé samostatně a bystře uvažují, tak to funguje opravdu famózně. A to jsem v žádné učebnici nenašel.
Poskytujete zaměstnancům i psychologickou pomoc?
Všichni zaměstnanci mají možnost kontaktu s odborníkem – psychologem. Systém je nastaven tak, že já se ani nedovím, kdo té možnosti využil. Dnes jsme si hodně schopni pomoci v týmu sami.
Na počátku se často stávalo, že byl člověk v kanceláři zcela sám. Vzpomínám, že jednou jsem brečel doslova do klávesnice. My chlapi o tom neradi mluvíme a mně se to ani často nestává. A myslím, že by se to ani nestalo, kdyby vedle mě bylo dalších tři pět sedm lidí. Když má člověk hned možnost to s někým sdílet. Trochu si ulevit. Náš tým má dnes již samouzdravovací schopnost.
Částka, za kterou jste prodali Papirius, by vystačila na více než jeden spokojený život. Rozhodl jste se do budoucna zabezpečit i své děti? Pokud ano, jak?
To je těžká otázka. Dokonce odpověď, kterou Vám dám dneska a kterou bych Vám dal např. za pár let, se může změnit. Prošel jsem obdobím, kdy jsem si myslel, že by mé děti neměly dostat nic. Že by se měly probít životem samy. Dnes vidím, že to spíše směřuje k nějaké střední variantě. Pomoci jim do startu školou. Pokud budou mít ty správné buňky a opravdu se jí budou věnovat. Doufám, že budu mít dost síly na to, abych jim případně zatrhl pobyt na škole, když by jej trávili jen na mejdanech.
Rozhodnutí, jak moc jim pomoci, souvisí také s tím, co budou dělat. Jestli do toho budou dávat svoji osobnost a své úsilí. Může se stát, že se někdo z nich dá na dráhu např. vědeckou nebo uměleckou. Vím, že v takovém případě může být obtížné prorazit a uživit se. Pokud je tam ale talent a chuť se tomu věnovat, pak se domnívám, že je v pořádku takového člověka podporovat dlouhodobě. Pokud se ale někdo po škole ihned vrhne na klasickou pracovní dráhu, myslím, že by měl být relativně samostatný.
Jedním ze základních cílů nás jako rodičů je vychovat samostatné a nezávislé bytosti. Větší množství peněz je pro každého z nás, zvlášť pokud jsme mladí, obtížné zpracovat. Na penězích není a priori nic špatného. Když jich je hodně, mohou člověku pořádně zamotat hlavu.
Kateřina Ševčíková Urbanová
