Život strojírenského magnáta a vystudovaného geologa Martina Wichterleho se rozhodně neodehrává ve stínu jména slavného rodu, ze kterého pochází. Pravnuk zakladatele známé automobilky a vnuk vynálezce měkkých kontaktních čoček a silonu totiž velice zdařile navázal na podnikatelské kořeny z první republiky.
Vlastní celosvětově úspěšné uskupení strojírenských firem Wikov Industry, které se zabývá převážně výrobou špičkových převodovek.
Nedávno se ale rozhodl k přesnému světu strojů přidat i ten umělecký, který ho učí životu v nedokonalosti. Investičně vstoupil do mladičké sklárny Bomma, která pod jeho vedením letí směrem k nejmodernějšímu designu a odvážně se odpoutává od limitů tradiční sklářské řemeslné výroby. Koupil také jednu z nejstarších skláren u nás, Rückl, jejíž historii lze vysledovat až do 17. století a která naopak na české tradiční sklářství věrně navazuje, zachovává ho a rozvíjí.
Akvizicí těchto dvou firem zachránil stovky pracovních míst a zároveň se pustil do byznysu, který vůbec není lehký, byť svět skla zažívá celosvětovou renesanci. Stejně tak jako u jeho předků, tak ani u něj totiž nebyl majetek nikdy cíl, ale pouze vedlejší produkt vzdělanosti, tvořivosti a podnikatelské odvahy.
Jak jste se ke sklu vlastně dostal?
Tak jako téměř ke všemu ve svém životě. Náhodou. Znal jsem majitele této sklárny (Jiřího Trtíka, pozn. redakce), který v roce 2014 sháněl investory. Ten mě začal přemlouvat, až mě nakonec přemluvil. Jestli jsem někdy litoval? Nikdy. Jsou ale pochopitelně, stejně jako v každém jiném byznyse, lehčí a těžší chvíle. Ale teď už je to čím dál tím větší radost.
Sklo je ale v každém případě úplně jiný svět. Odlišný od toho, ve kterém jsem se do té doby pohyboval. Je specifický vším, člověk se prostě nepohybuje mezi strojaři. Pracuje s materiálem, který ze své přírodní podstaty nikdy nebude podléhat absolutní přesnosti. Ve výrobním procesu tedy stále směřujeme k dokonalosti, ale úplné dokonalosti nikdy nedosáhneme.
Sklárna Bomma, do které jste v roce 2014 většinově vstoupil, je nejmladší a zároveň nejmodernější sklárnou široko daleko, přesto se jí nedařilo. Kde byl problém?
Bomma je skutečně jednou z mála fungujících skláren, ne-li jediná, která u nás po roce 1989 vznikla. Byla postavena na zelené louce ve Světlé nad Sázavou a zaměstnala tenkrát pracovníky z nedaleké sklárny se stoletou historií, která ukončila činnost. Otevřena byla v červnu roku 2012. Bomma představuje špičkovou sklářskou technologii, která by ve světě jen těžko hledala konkurenci. Je producentem nejčistšího křišťálu v Čechách, od jejího založení byl kladen důraz na kvalitní řemeslné a umělecké zpracování, inovativní technologii a moderní design. Strukturou sortimentu ale tenkrát vsadila na výrobu stolního nádobí (tableware), což je poměrně náročný obor z hlediska prodeje. Zde narazila na limity trhu a tím se dostala do finančních potíží. Hledali jsme tedy zákazníky a produkty, které zajistí návratnost investice, a velký potenciál jsme našli v českém designu a v oboru svítidel.
Do Bommy jste vstoupil v momentě, kdy prodělávala desítky milionů ročně. Jak je na tom společnost dnes?
Bomma prodělávala zhruba dva miliony korun měsíčně. Dnes dosahuje k obratu přes 300 milionů korun ročně a její hrubý provozní zisk (EBITDA) se přiblíží ke 40 milionům korun. Za zlepšením finanční kondice stojí fakt, že jsme výrobu přesunuli ke špičkovým designovým svítidlům. S nimi máme v současnosti obrovské úspěchy, výroba nestačí pokrýt poptávku, objednávky raketově rostou. Dále pracujeme na budování vysoce kvalifikovaného portfolia zákazníků v rámci B2B segmentu, vyrábíme pro celou řadu různých špičkových značek (Rosenthal, Chanel, Dior, Lasvit…) a designérů a děláme sklo na zakázku.
Sklo se Vám evidentně zalíbilo. Před rokem a půl jste koupil i nižborskou sklárnu Rückl, která se nacházela v úpadku, a zachránil tak 130 pracovních míst. V jakém stavu sklárna byla a jaká je její budoucnost?
Ano, cítím, že se tyto dvě sklárny budou skvěle doplňovat – mají mnoho společného v oblasti obchodní politiky, personálně a technologicky se mohou obohatit.
Na rozdíl od Bommy před námi ale v Rücklu leží výzvy zejména technologického rázu. Sklárna, která byla ve vlastnictví sklářského rodu Rücklů, jehož historie sahá téměř tři sta let zpět, se již dlouhodobě nacházela ve velkých finančních potížích a nebyla schopna investovat do rozvoje a inovace technologií. Takže kromě nutné modernizace huti, investic do marketingu, obchodu a vývoje nových produktů nás čeká i kompletní rekonstrukce areálu, který není v dobrém stavu.
Produktově budou sklárny směřovat také jinam – zatímco Bomma se bude dále soustředit především na výrobu nejmodernějších designových svítidel, v Rücklu budeme mířit do tradičnější polohy v oblasti výroby klasického českého křišťálu a dárkového zboží. Chceme oslovit nejvyšší segment trhu – nabídneme top český brus, top českou sklářskou kvalitu.
Vzhledem k ideální poloze sklárny Rückl v Nižboru – nedaleko od Prahy a Karlštejna, na cestě do Plzeňského Prazdroje – chceme, aby se sklárna v budoucnu stala atraktivním místem pro návštěvy nejen ze zahraničí, ale i pro domácí klientelu.
Velkolepý interaktivní projekt, který připravujeme ve spolupráci s mezinárodně uznávaným a nejrespektovanějším českým architektem Josefem Pleskotem, vydá nejméně na několik let přestaveb. Chceme lidem umožnit nejen prohlídku sklárny samotné a návštěvu přilehlého muzea, ale i možnost se skla skutečně dotknout, případně si sklo vyrobit a nabídnout širokou škálu dalších aktivit – pořádání akcí, školení, gastronomické služby atd.
Primárně bude ale Rückl špičkovou sklárnou a s tím souvisí plánované investice do konce tohoto roku. Musíme dosáhnout kvality, nejvyšší možné technologické úrovně a přitáhnout tak další spolupracující skláře a umělce z celého světa.
Další investice budou souviset s přestavbou areálu – z titulu těchto investic se prodlouží návratnost vložených prostředků, ale počítám, že sklárna by mohla být již příští rok zisková. Prioritou, která za mým vstupem do sklárny stála, bylo vybudovat silnou českou luxusní značku na světové úrovni.
Na co jste nejvíce hrdý?
Pokud se vrátíme k Bommě, tak součástí hrdosti je určitě fakt, že se mi sklárnu podařilo ozdravit. Rovněž jsme hrdí na celkový výsledek té dřiny – sportovci své výkony měří na sekundy, nám se výsledky promítají do čísel. Z těch vznešenějších cílů je to pak skutečnost, že jsme vymysleli, s českými designéry nadefinovali a přivedli na trh úžasné produkty, které mají obrovskou odezvu ve světě. Tento rok jsme vyhráli Czech Grand Design, kategorii výrobce roku 2016, grand designérem roku se zároveň stali naši art direktoři, studio deFORM. Největší radostí je, že se naše svítidla sama prodávají – na výstavách vidíme obrovský zájem ze strany světových architektů a designérů. Naše produkty táhnou, protože je nikdo jiný na světě nedokáže vyrobit. Za to vděčíme zručnosti našich sklářů, odvaze našich designérů a nejmodernějším technologiím výroby. Musíme zainvestovat nejen do další modernizace sklárny, ale během příštích let i do jejího rozšíření, abychom navýšili kapacity výroby, a byli tak schopni uspokojit stále rostoucí poptávku.
V nižborském Rücklu mám radost z toho, že jsme nejen zachovali všechna pracovní místa, ale dokonce v rámci plánovaného rozšíření výroby budeme další zaměstnance hledat.
Trh se pohybuje velice rychle, sklo zažívá celosvětovou renesanci. Co je vaší hlavní konkurenční výhodou a jak ji udržíte?
Kromě již zmíněného – tedy nedocenitelné zručnosti a umu našich sklářů, mladých a odvážných designérů – jsou to především naše nejmodernější technologie. Máme velké šestitunové vany, ve kterých tavíme sklo. Výtok skla z vany je zajištěn z tzv. podhladiny, sklo tedy vytéká z tavicího agregátu v maximální čistotě. V jiných sklárnách se většinou sklo nabírá z hladiny, kde se usazují nečistoty. Díky tomu a díky velikosti pánví jsme schopni z vany vytáhnout obrovské kusy čistého skla, které na malých pánvích v takové čistotě prostě dělat nelze. Navíc máme i celou řadu dalších rafinačních procesů, které jsou unikátní a které si sami vyrábíme. V rámci plánované rekonstrukce chceme sklářské technologie posunout o další stupně výš, takže budeme technologicky opět schopni vyrobit něco, co ve světě vyrobit nelze. Tam směřuje filozofie Bommy – velká inovativnost a progresivita. Technologickým vývojem se posouváme do prostoru, který si sami definujeme. Bouráme hranice, které limitují současné sklářství, a určujeme tak sklářské možnosti.
Vlevo: LANTERN/Jan Plecháč, Henry Wielgus, vpravo: SHIBARI/Kateřina Handlová
Jedna věc je férová hra o trh, druhá pak levné kopie. Setkáváte se i vy s tím, že vám výrobci „kradou“ nápady a dávají na trh napodobeniny vašich výrobků?
Kopírování je věc, se kterou se potýká celý svět, a to nejen ve sklářství. Jedinou zbraní v boji s těmito plagiáty jsou inovace. Musíte přicházet každý rok s něčím novým, a to jak technologicky, tak designově. Zároveň musíte pěstovat svoji značku tak, že lidé touží po originále, nespokojí se s kopií.
Já jsem osobně již pár takových napodobenin našich výrobků viděl a musím říct, že z toho opravdu nemám žádný strach. Jedním z parametrů Bommy je extrémně vysoká kvalita s obrovským důrazem na provedení detailu a to samozřejmě tyto firmy nemají nejmenší šanci zvládnout.
Na závěr – možná – opustíme svět skla. Jaké další akvizice chystáte, které projekty jsou pro Vás zajímavé?
V současné době máme velké plány jak s Bommou, tak především s Rücklem, takže necítím potřebu hledat další růstové příležitosti. Na druhou stranu zajímavých možností je vždy dostatek. Jestli ale svou otázkou přeci jen směřujete do oblasti skláren, musím Vás ujistit, že třetí sestřičku současným sklárnám již nehledáme.
Rodinných firem, které nemají vyřešené nástupnictví, je opravdu hodně. Ale je to velmi složité – každá firma si žije svým mikrosvětem a ten je mnohdy velmi vzdálen realitě. Buď mají vlastníci zkreslené představy o hodnotě společnosti, anebo nemají žádnou manažerskou strukturu, o kterou by se nový vlastník mohl opřít. Takové firmy jsou pro investora jen těžko uchopitelné.
V současné době jsem vyčerpaný pozitivní energií, takže nemám chuť se vrhat do nových oborů. V rámci nových akvizic by byla tedy jednoznačnou prioritou schopnost současného managementu převzít společnost s minimálním úsilím, už nechci začínat někde na zelené louce. Zároveň by to muselo mít skutečně smysl, rozumnou návratnost investice a musel by to být hezký projekt. Ve svém věku se už nechci pouštět do ošklivých věcí – fakt, abych z toho měl radost, je tedy extrémně zásadní.
KDYŽ SE V OHNI ZRODÍ KRÁSA
Tento rozhovor vznikl ve Světlé nad Sázavou, šestitisícovém městě, které leží v Kraji Vysočina a jehož symbolem je sklo a kámen. Právě kvůli tomu prvnímu jsem sem do Bommy přijela. Martin Wichterle mě a fotografa osobně vyzvedl na přilehlém parkovišti, usmíval se, evidentně měl dobrou náladu. Provedl nás výrobní halou a poté ochotně pózoval fotografovi i přes to, že zájem médií o jeho osobu mu není vždy příjemný.
Odpovědi na mé otázky týkající se výroby, produktů, technologií, personalistiky, směřování firmy a jejích vizí sypal z rukávu, odpovědi na otázky k hospodářskému výsledku a výkonu firmy dohledával ve svém mobilu. Potvrdil tím to, co mi během rozhovoru bylo už stejně jasné – čísla nejsou v jeho očích to nejdůležitější, má vznešenější cíle.
Jeho přítomnost ve výrobě působila velmi samozřejmě, sympatické pokyvování všech okolo naznačilo, že svou firmu neřídí z pohodlí své pražské kanceláře. Sálajícímu teplu sklářské pece byl evidentně přivyklý.
Se zaujetím nás upozornil na okamžik, kdy jeden ze sklářů odebral žhavou sklovinu a začal ji za pomoci sklářské píšťaly foukat. Pozorovala jsem zázrak té chvíle, kdy se něco nového rodí, abych si všimla, že i Martin Wichterle, který tomuto magickému procesu přihlížel zajisté již mnohokrát, má v očích obdiv a úctu k tomuto řemeslu. Z pověrčivosti se sklářské píšťaly zatím nedotkl.
Kontrast mezi jemným půvabem finálního výrobku a monstrózností rozžhavené pece, obrovskou silou sklářů a surovým prostředím sklárny mi naháněl husí kůži.
Až tam jsem si uvědomila, že fyzická náročnost výroby skla společně se silou ohně, tím prazákladním živlem, který stínem dokáže roztančit naši představivost, jsou integrální součásti jeho věčné krásy.
Kateřina Ševčíková Urbanová, foto: Mojmír Langer
